Pád nebes

43. Samurajové

Zbrojnice obsahovala všechno, co jste v tomhle světě mohli potřebovat pro boj nejen s lidmi, ale i démony. Stříbrné kulky poseté křesťanskými symboly, dýky plné ornamentů dávných božstev, plné zásobníky a nepřeberné množství různých druhů pistolí.

Lidstvo od pádu nebes vědělo, že démony neporazí, ale velmi brzy zjistilo, jak je zranit a poslat do pekla na dost dlouhou dobu. Démoni totiž nešli zabít, alespoň ne lidskou rukou. Ale několik posledních věřících fanatiků ochotných položit za ušlechtilou věc život tehdy přišlo na to, že když vstřelíte démonovi stříbrnou kulku nesoucí symboly velkého Pána Boha přímo mezi oči, jeho tělo se na zemi rozpadne v prach. Jeho podstata je sice navrácena zpět do pekla, kde opět ožije, ale to je detail.

Vyzbrojila jsem se čtyřmi pistolemi. Dvě jsem si upevnila do pouzder na stehna, dvě k pasu. Na záda jsem si hodila velice šikovnou vychytávku představující plastový batoh, uvnitř kterého žil mechanismus, do něhož jste zasunuli přes dvacet zásobníků, které vám z batohu samovolně vyjížděly po zatažení šňůrky. Přidala jsem ještě pár dýk a litovala, že toho na sebe nedostanu víc. Ale s mými japonskými kámoši jsem to mohla i přežít.

Kenzo a Daichi byli Kainovi dávní přátelé pocházející z dob starodávného Japonska, kde patřili mezi samuraje. V Záhrobí jsem si je tak trochu adoptovala jako svoje učitele bojových umění a strategie, protože prostě nemáte šanci najít někoho lepšího. Sorry, Kaine. Díky svojí oddanosti a loajalitě, kterou projevovali v životě na zemi i v tom posmrtném, mi pomáhali porážet velkou přesilu, když se naděje zdála nepravděpodobná. Než jsme se sehráli a vyladili i poslední nedokonalosti, odnášela jsem si spoustu šrámů a zranění, ale trénovala jsem s nimi denně. Několik let v kuse, kdy už jsem vyčerpáním padala na hubu. Ale díky nim jsem se stala neporazitelnou a obávanou.

Jakmile jsem se cítila připravená, vyběhla jsem ještě po schodech nahoru do Erosova pokoje a rozbila vitrínu ukrývající luk. Eros byl padlý řecký bůh lásky, takže tohle musel být jeho luk a jako takový by měl démonům způsobit smrtelné zranění. Ne jen zlikvidovat tělo, ale i celou démonskou podstatu. Tohle jsem prostě musela vyzkoušet.

Potěžkala jsem jej v ruce a natáhla tětivu tak uzoučkou, že téměř nešla vidět. Ihned se začal objevovat zářivý šíp, z jehož jasu mě pálily oči. Zároveň ale tětiva začala příšerně pálit, jako by se mi chystala rozříznout prsty.

„Tak tohle je zajímavý," ušklíbla jsem se spokojeně.

„Pět démonů a sedm asasínů stojí proti Kalevovi na zahradě. Ten zbytek se zatím snaží odrazit ochranka, ale nebude to trvat dlouho a proniknou dovnitř," informoval mě Džos, zatímco jsem roztrhla prostěradlo na několik úzkých pruhů a omotala si jimi ruce.

„To zní jako super zábava," podotkl Kenzo, jehož duch se objevil vedle Džose, společně s Daichim. Oba samurajové na sobě měli typickou zbroj pro tuto vojenskou hodnost a katany zavěšené u pasu, protože oba zemřeli při boji za svého pána. Naštěstí je Kain dlouhá léta učil obecnému jazyku. Stará Japonština nepatřila k jazykům, jež bych ovládala. Ačkoliv dějiny Japonska a samotní samurajové i jejich historie mě neskutečně zajímali. Obdivovala jsem, jak se dokázali řídit morálním kodexem i to, co pro ně znamenalo slovo čest. Taky mě dost fascinovalo seppuka, nebo-li sebevražda rozpáráním vlastního břicha katanou. Jednou jsem se na to Kenza ptala, ale použila jsem známější výraz hara-kiri, a málem mi rozpáral moje břicho, protože pro ně to bylo skoro jako bych ho nazvala čůrákem. Byla jsem poučena, že hara-kiri je velice vulgární slovo a oni jej nikdy nepoužívali. Neuměla jsem si představit, že si vrazím nůž do břicha a ještě si ho jedním plynulým řezem rozpářu. Muselo to vyžadovat obrovskou dávku odvahy. Ale Daichi mi vyprávěl o samurajích, kteří odvahu ztratili a pak byli vyloženě donuceni seppuku spáchat.