Pád nebes

29. Jih

Jo, jo. Já vím. Jsem strašná. Ale Kalev se začal až moc vyptávat na věci, na který jsem jednoduše nemohla odpovědět, protože jinak bych odhalila část své střežené pravdy. Tak jsem mu musela tu nahromaděnou krev v mozku přesunout nějak jinam. Na druhou stranu, ten chlap mi zachránil život a mohla jsem to maskovat celou lavinou sarkasmu, ale sakra. Byla jsem vážně dojatá. Bylo docela fajn mít se na koho spolehnout a už jen si ten fakt připustit pohnulo mými umrtvenými citečky.

***

Cesta na jih proběhla bez větších komplikací. Střídali jsme se v řízení a přespávali pod širákem nebo v autě, hlavně mimo veřejnost. Zatím jsem pořád netušila, co to bylo za asasína, ale opatrnost neškodila.

Něco v Kalově chování se změnilo. Pořád to byl odtažitý, náladový chlap, co se asi tak osmdesát procent času tvářil, že vám chce utrhnout hlavu, ale jeho chladný přístup ke mně vystřídal jakýsi druh vstřícnosti. Jako by nás boj s kanibalem sblížil. Byl mnohem výřečnější, přestal se mi vyhýbat a občas se v něm probudil i záchvěv galantnosti, když mi přes ramena přehodil mikinu nebo mě v noci přikryl dekou.

Nejradši bych zastavila čas nebo se na tomhle místě zasekla. Nechtělo se mi dorazit na jih, sebrat další svitek a už vůbec se mi nechtělo vracet zpět do vily. Protože se mi to takhle líbilo. Věděla jsem, že se jedná jen o jakési zdání svobody, ale pořád to bylo víc, než v co se dalo doufat. Alespoň na chvíli jsem se cítila volná.

***

Jižní kvadrant by se dal označit za ten hezčí, protože se tady podařilo zachovat řadu historických staveb, které se zasvěcovaly nejrůznějším démonům. Pokud někdo uměl lízat prdele vyšším mocnostem, pak to byl lid jihu. Na rozdíl od ostatních kvadrantů, které v podstatě zely prázdnotou, na jihu se tísnil jeden barák vedle druhého. Našly jste tu spoustu úzkých uliček a zákoutí a někdy dokonce i nějakou barevnou rostlinu. Nikdy jsem se sem nedostala, pouze o jihu slýchala, a měla jsem co dělat, abych na ten nový svět nečuměla s hubou dokořán. Připadala jsem si jako novorozenec, co poprvé otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe.

Kalev řídil, takže jsem se mohla otáčet za každou zajímavostí, která mě zaujala a snažila se z toho zapamatovat každičký detail. Kdybych si odmyslela to žhnoucí nebe nad hlavou a zvětšenou populaci démonů, nejspíš bych se odvážila tvrdit, že tenhle kvadrant vypadal jako něco, co existovalo před pádem nebes.

„Ó, do prdele... to byla... šikmá věž?" vyhrkla jsem a rychle se obrátila za vzdalující se stavbou. Museli jsme se nacházet někde na území bývalého Náměstí zázraků. O Pise a její trucovité věži, která se nepřestávala naklánět až někdy do 20. století starého světa, kdy se ji pokusili zachránit pomocí železných lan zapuštěných do země, jsem četla v Kainově knihovně a nikdy jsem si nepomyslela, že bych ji spatřila na vlastní oči.

„Jo. Teď je to vyhlášenej bordel pro širokospektrální klientelu," odfrkl si Kalev.

„Byl si tu už někdy?" zeptala jsem se a donutila svůj mozek, aby zase začal pracovat. Neuměla jsem si představit, jak bez cizí pomoci najdeme dům té bohaté paničky.

„Párkrát," odpověděl vyhýbavě.

„Jako Rhett?"

„Ne tak docela."

„Takže budeme potřebovat maskování," poklepala jsem si na bradu. Hlavou mi začaly vířit všechny scénáře, co bych s námi mohla provést.

„Jestli si teď představuješ, jak mi vlasy barvíš na zeleno, tak ti ublížim," šlehl po mně postranním pohledem.