Pád nebes

30. Přehršel testosteronu a démon z pekla

Na lodi přepravující lidi do Ehranina sídla jsem se Kaleva křečovitě přidržovala, až jsem si málem vytrhala nehty a cesta z jedné pevniny na druhou mi připadala děsivě nekonečná.

„Utrhneš mi ruku," upozornil mě Kalev, když se loďka opět zhoupla a já mu nejspíš odkrvila ruku.

„Sorry" procedila jsem skrz pevně zaťaté zuby, ale nepustila jsem se ho. Všichni kolem nás dychtivě vyhlíželi druhý břeh a hlasitě diskutovali o Ehraniných vyhlášených oslavách a předháněli se, kdo se jich účastnil častěji.

„Liško?" broukl Kalev.

„Neumím plavat, jasný? Takže mě dál nech drtit ti ruku na padrť nebo se tady rozječím." Což jsem zas až tak nepřeháněla. Naučila jsem se spoustu věcí, plavání mezi ně ale nepatřilo. Proč taky? Vodních ploch, ve kterých byste si udělali pár temp a nespálili si při tom kůži na kost, se na zemi vyskytovali velmi omezeně.

Kalev na mě chvíli šokovaně zíral, jako bych mu právě svěřila největší tajemství života a pak se mě idiot zeptal, jestli mám strach.

„Cože? Co asi tak myslíš, hm? Jestli se to převrátí, tak se utopíme v tý hnusný, kalný břečce a... a..." Panika. Do prdele, zmocňovala se mě panika jenom při pouhé myšlence, jak zběsile kopu nohama a mlátím bezhlavě rukama a plíce mi plní ta ohavná, stěží identifikovatelná tekutina. Postavte přede mě hrůzy z pekla a vím si rady. Hoďte mě do kádě s vodou a jsem posraná strachy.

Na zátylku jsem ucítila hřejivou dlaň a o chvilku později jsem se nacházela v Kalově náručí. Soustředila jsem se na jeho prsty přejíždějící mi po zádech v pravidelných rytmech a pomalu se uklidňovala. Sakra. Byl to moc fajn pocit mít se o koho opřít, zvlášť v takových situacích. Dalo by se na to krásně zvyknout.

„Děkuju," vydolovala jsem ze sebe přiškrceně

Na té plovoucí rakvi jsem se vůbec necítila silná a zmítaly mnou prapodivné emoce, které se mi nedařilo potlačit. Musela jsem se co nejdřív dostat na pevninu a začít zase racionálně přemýšlet.

***

Z části podpírána Kalevem, z části zakopávající o nohy, jsem se dostala do budovy. Stanuli jsme v obrovském tanečním sálu, který lemovala řada vysokých oken s vitrážemi. Celou tu monstróznost osvětlovaly desítky skvostných lustrů z křišťálu. Kolem stěn byly rozestavěny stoly prohýbající se pod alkoholem i vybranými pochutinami. Ta dáma na hostech rozhodně nešetřila a jestli tohle pořádala každý večer, musela být vážně bohatá. Ani jsem se nedivila, že svého drahého manžela oddělala.

Můj mozek naštěstí odložil stranou událost na loďce i rozklepané nohy a začal vše analyzovat. A vážně mě znepokojovalo, že se jednalo pouze o taneční sál, nic víc. Celý barák byl v podstatě jedna velká tančírna bez jakýchkoli dalších pater nebo místností. Pokud tady někde neschovávali tajné dveře do podzemí neuměla jsem si představit, kde by se tu mohl skrývat svitek. Tak počkat. Který idiot tvrdil, že je svitek tady? Musela jsem si promluvit s Džosem a Haisem, aby přestali zaměstnávat každou tragickou duši.

***

Kalova aura jistého neznáma a nebezpečí ihned začala působit na blízké okolí a lidé se k němu začali srocovat jako komáři ke světlu. A jeho strategie? Hrát si na pana nevrlého a nedostupného.

„Váš zaměstnavatel je vskutku výstavní kousek. Zkazky o něm nelhaly," zjevila se vedle mě žena s opálenou pletí, tmavými vlasy a takovým množstvím make-upu, že by ji odlíčenou nikdo nepoznal. Podle šatů s perskými výšivkami jsem ji tipla na naší hostitelku. A neshledávala jsem na ní nic mimořádného. Určitě měla ambice a nyní i moc. Ale upřímně, co na ní její manžel viděl? Byla... tuctová. A to jsem ještě hodně slušná. Ale nesuď knihu podle obalu a nepodceňuj nepřítele. Tahle ženská možná vypadala nezajímavě, ale dotáhla do až sem tím, že zabila vlastního manžela. Takže byla i nebezpečná. A vůbec se mi nezamlouvalo, jak krémově hnědýma očima přejížděla po Kalovi, div u toho neslintala.