All I See Is You //Megg

•21•[Fourth Of July]

Jednoho dne, když ranní slunce praštilo svými paprsky dva chlapce do obličeje, jeden z nich okamžitě věděl, že něco není v pořádku. Druhému však své pocity zatajil. Vždyť jim ten den tak hezky začal. Druhý chlapec pomalu opustil postel, bohužel měl pár schůzek, které musel obejít.
Tomovi se moc samotnému do kanceláře nechtělo, ale co mohl nadělat. Zkusil napsat Radymu, zda-li přijde. Odpověď dostal téměř hned, ale však nejasnou. Odvětil mu tedy přáním lepších zítřků a též postel opustil. Nachystaní už se loučili před domem a každý šli svoji cestou.

Tomáš pak usedl za svůj stůl. Zatím se jeho ranní předpověď nevyplňovala. Vše bylo vlastně krásné. Slunce jasně zářilo, na obloze žádný mrak. Vše fungovalo jak mělo, snad i jindy rušnější Pardubice byly klidnější. Na kanál přibylo několikrát více lidí, než je statistický průměr. Všemu se tak nějak dařilo a i když Tom seděl v kanceláři sám, opravdu se vůbec sám necítil. S úsměvem stříhal videa a popíjel svůj birell.

Honza zatím obcházel schůzky, telefonoval a ze všeho nejvíc se těšil zpět za Tomem. Už byl unavený z toho neustálého mluvení. Chtěl chvíli v tichu, však s někým, s kým může komunikovat klidně i jediným pohledem či pohybem ruky nebo koutku úst. Některé dny byly v tomto ohledu složitější.

Když Honza přijel do kanceláře , Tom akorát projížděl sociální sítě. Tom ho hned pozdravil, Honza jen s omluvným pohledem na pozdrav přikývl. Potřeboval chvilku ticho a věděl, že s Tomem to opravdu jde. Chvíli jen seděl na protější židli a projížděl sociální sítě tentokrát on. Tom byl rád, že se nic z jeho ranní předpovědi zatím neodehrálo. Vše bylo tak, jak má.
Když se Honza cítil více odpočinutý, počal konverzaci.

„Tome, tak všechny schůzky dopadly dobře."

„Tak to je skvělý, ne?"

„Jo to jo, ale za měsíc musím kvůli jedné odletět do Anglie. Je to nějaký větší projekt..."

„Jooo, vím co myslíš. Jo, to nebude problém . Předtočíme a já se tomu tady pak pověnuju."

„A nechtěl bys letět se mnou ?"

„Honzo, mně se to tam zrovna nehodí..."

„A jo vlastně, dobré, nevadí. Budu ti tak často volat, až tě budu štvát ještě víc než teď."

„No to nevím,jestli jde..." Oba se zasmáli a spojily jejich pohledy.

„No hele, napadl mě v autě další sidequest."

„No potěš koště."

„Nenene. Poslechni si mě."

„No prosím, mluv."

„Co takhle otestovat všechny druhy brambor ?"

„Cos hulil?"

„Ne Tome, zamysli se nad tím. Nech si to projít hlavou."

„Fajn teda." Tom vůbec nevěděl, jak má reagovat. Nechtěl Honzovi kazit radost, ale věděl, že testování brambor je opravdu stupidní nápad.
Až do večera se pohybovali po kanceláři. Okolo deváté hodiny se Tom postavil k oknu. Měsíc se nahoře tyčil v úplňku. Něco na něm však bylo speciální. Jak kdyby každý tvořili jednu polovinu. A ty poloviny do sebe perfektně zapadali. Kolem pasu se Tomášovi obtočili Honzovy paže. Jeho brada se opřela o Tomovo rameno a díval se na noční oblohu s ním. Noc byla prostě jejich.

„To tě ty hvězdy opravdu tak baví?"

„Jo. Tebe ne?"

„Ty jsi moje hvězda."

„Radši se podívej na ten měsíc."

„Svítí opravdu jasně."

„Jo, to jo."

„Měli bychom jet domů."

„Souhlas." Tomášovi se v tu chvíli rozezvonil telefon.

„Vem si to, já jdu zatim pozhasínat vedle a najdu si klíče."

„Dobře."

Honza prošel celou místnost a pozhasínal všechny barevné zářivky. Ze stolu pak sebral klíče a se zhasnutím hlavního vypínače se vydal do místnosti za svým přítelem.

„...D-dobrá. Dě...Děkujeme. Naschle." Jeho hlas se chvěl, nebyl ani zdaleka tak jistý, jak vždy byl. Když Tom hovor zavěsil okamžitě s telefonem třískl o stůl, ke kterému se během hovoru posadil. Hlavu sklonil dolů a schoval do dlaní. „Kurva." Ozvalo se do tiché místnosti.

„Tome? Tome! Co se stalo."Honza k němu hned přispěchal a skrčil se, aby mu viděl do tváře. „Notak, mluv se mnou."

Tom zvedl svůj obličej a po tváři mu sjížděla jedna jediná slza, i když bolest v jeho očích byla vidět na sto honů.

„Byl víc nemocný, než tvrdil. "

„Kdo? O čem mluvíš ."

„M-měl rakovinu tlustého střeva , ch-chápeš to? Rady měl rakovinu a vůbec, vůbec nic nám neřekl."

„Jak měl? Sakra Tome o čem to... Ne. Sakra."

„Jo." Teď už slza na Tomášových tvářích nebyla jen jedna a Honza na tom nebyl o moc lépe. Honza okamžitě přitáhl Toma do objetí, aby mu dal najevo, že vše bude dobré, aniž by si tím sám byl jist. Držel ho pevně, ani nevěděl, kde tu sílu bral. Kousek z nich najednou vypadl a vpil se do propáleného koberce stejně, jako voda opouštějící jejich slzné kanálky.

„Teď bychom tu neměli být, pojď, pojedeme domů."

„...Dobře."

Honza Toma nepustil ani na sekundu z fyzického kontaktu. Měl potřebu ho uklidňovat. Cítil se povinnen ho bránit před vším, co tento svět chystal se strachem, že mu vlastně může ublížit i on sám, aniž by chtěl. Tento svět je tak nespravedlivý a bere duše lidem, kteří neudělali jedinou věc, za kterou by si to zasloužili.  Bere duše lidem, kteří chtěli žít a chtěli žít pro ostatní. Když přijeli k Honzovi domů, dali najíst Kašmíře a Tom ji párkrát,se smutným úsměvem a vlhkým cestičkami po tvářích, pohladil po šedé kůži. Oba pak s Honzou zalehli do postele. Tom objimal Honzu kolem hrudníku, divu, že ho nerozdrtil. Honza ho hladil po zádech a nos zabořil do jeho vlasů.

„H-Honzo?"

„Ano?"

„Tušil jsem, že se dnes něco pokazí, ale tohle jsem ne-nečekal. Kdybych, kdybych jen poslechl svoje myšlenky a jel-"

„Pšt. Nemůžeš za to. Není to tvoje chyba, dobře? Nikdo z nás to nemohl vědět. Není. To. Tvoje. Chyba."

„Ale-"

„Tome, žádné ale tady není. " Honzovi se nehorázně chvěl hlas, ale chtěl být silný, silný pro Tomáše. I když věděl, že by nemusel, cítil k němu z minulosti určitý dluh. „A teď už pojďme spát, ráno moudřejší večera, dobře?"

Tom se trochu divil, kde se tohle v jeho Honzovi bere , takového ho neznal, ale to byla jen maličkost oproti tomu, co za guláš měl v hlavě. Věděl však, že Honza má pravdu, proto ještě víc zesílil svůj stisk za účelem většího pocitu bezpečí pro rychlé usnutí.

„Dobrou, jsem tu s tebou." Zašeptal Honza Tomovi do vlasů.

„Dobrou."  Vyřkl Tom do absolutního ticha místnosti. Nic víc říkat nemuseli, všechno ostatní z toho druhého zvládli vycítit. Nemuseli ani říkat "miluju tě", páč to vše za ně zvládl fyzický kontakt.