All I See Is You //Megg

•23•[because i liked a boy]

Nějaké věci kontrolovat nelze. Jednou z nich je právě čas a dalším příkladem i to, co si prožijeme a pak životem s sebou neseme. Nikdo si to nevybral, ale musí se s tím naučit žít. Každému to trvá jinou dobu, však jednou to přejde. Ale tato chvíle to ještě nebyla. Den před Honzovým odletem byl opravdu krušný. Tomáš se potácel s krabicemi po místnosti s myšlenkami, kam je položí. Bylo načase uklidit Radyho věci , ač k nim vede určitá vazba.

Nakonec je položil vedle stolů a sám se usadil na svou židli. Vůbec se mu do takové akce nechtělo , ale věci tam nemohly zůstat věcně. Lokty opřel o své kolena a pěstí si podepřel bradu. Prostudoval očima snad celou místnost,ač ji znal a u toho přemýšlel. Tikal z rohu do rohu,ale pořad v sobě nenašel motivaci uklízet věci po zesnulém kamarádovi. Kdo by ji taky našel rád?

Druhou rukou klepal prsty do stolu v rytmu písně, kterou ráno zaslechl na TikToku a to si ani nebyl jistý jejím jménem ani textem. Padala na něj únava a to jen přesouval prázdné krabice na místo , na kterém by nepřekážela a věci do ní mohl dávat bez zábran.
Nakonec si přesedl na židli protější. Vzal do ruky myš a různě si ji prohlížel. Tyhle věci opravdu stačilo jen naskládat do krabice a schovat na chodbu, ale byl to obrovský krok s velkým emocionálním zhoupnutím.

Odpojil kabely od klávesnice a myši a položil je ke kraji stolu. Dlaní přejel po černém stole a pustil se do odpojování monitoru. Vypojil i počítač ze zásuvky. Konec. Ze země položil kovovou krabici na stůl. Vždyť nedávno v něm společně vyměňovali  grafickou kartu! Palcem setřel trochu prachu ze svrchní části. Ukazováčkem nakreslil neutrálního smajlíka o kousek výš. Neměl tušení, co vlastně dělá,ale oddalovalo to uzavření krabic,tudíž i uzavření kapitoly,která může být dopsána jen ve vzpomínkách. 

Počítač uložil do jedné z krabic. Smotal k němu i myš. Do další krabice vložil monitor, ale klávesnici si začal předávat z ruky do ruky. V tom se otevřeli dveře. Honza se usmíval do chvíle, než zahlédl krabice na zemi a Tomášův výraz nad odpojenou klávesnicí. Bez pozdravu k němu přišel a klávesnici položil na stůl. S pusou do vlasů ho objal a Tom byl za to vděčný. Občas i sebemenší gesto může pomoct k většímu klidu v duši. Klidu, který si každý zaslouží, ať je jakýkoliv. Věnovali se úsměvy , Tom však pak hledal místo na uložení klávesnice.

„Nemusels to dělat."

„Musel. Je potřeba věci brát jak jsou, i když se mi to nelíbí."

„Co je tohle?" Uklázal Honza na bílý papírek na místě, kde dřív stával počítač.

„Nevím, ale teď není správný čas to otevřít."

„Nechápu?"

„...Honzo, co jsme to za kamarády, že si ani jeden z nás ničeho nevšiml?"

„Tome... není to naše vina."

„Je. Honzo ta-ta nemoc. Je to rychlý proces, ale aspoň jsme si mohli všimnout, že se s ním něco děje. Nevěřit tomu co říkal , ale vlastním očím."

„Tome-"

„Ne Honzo. Nemáme právo to otevřít, ať je to cokoliv. My jsme ho nechali v opomnění, chápeš? My jsme to mohli vidět . Já jsem to mohl tušit . Já jsem to měl vědět !"

„Hele, myslím, že takhle nic nevyřešíme."

„Nevyřešíme. Nech to být, ty krabice odneseme pak."

„Pak? Kdy je pak? Až o ni budeme zakopávat? Nebo ji budeme jen ignorovat, jako vše předtím?""

„Tome, fakt jsme nic dělat nemohli. Ač to tak nevypadá, sere mě to úplně stejně jako tebe. Kdyby chtěl, abychom to věděli, řekl by nám to. Znáš ho. Nechtěl, abychom se tím trápili my. Viděl, že jsme konečně šťastní."

„Možná jsme byli, ale vyignorovali jsme vše ostatní."

„Možná kdybychom nebyli zaslepení sami sebou, něčeho bychom si všimli." Tomáš Honzovi věnoval jen udivený pohled. Nečekal, že Honza něco takového řekne, ač to asi měli na mysli oba. Honza si hned uvědomil co řekl

„Ne, Tome , já to nemyslím zle. Nemohli-"

„Asi máš pravdu. "

„Co?"

„Měli bychom si dát pauzu."

„Cože?"

„Aspoň po tu dobu, co budeš v Anglii, si na chvíli dáme pauzu. Neměli jsme teď jednoduché období. Třeba...Třeba nám to pomůže si urovnat věci v hlavě. Ty máš v Anglii volnou ruku a já si můžu uklidit bordel v hlavě."

„Tome-"

„Ne. Myslím, že nám to může pomoct. Ne jako páru, z hlediska páru je to bullshit. Ale může nám to pomoct jako jedincům. Byli jsme ikonické trio a jeden z něj upadl. Je to šok. Chce to strávit i nějaký čas separátně. Vrátíš se z Anglie a vše opět může být lepší."

„Dobře. Asi je to tak."

„Fajn."

„Tome... miluju tě."

„Vždyť já tebe taky." Oba se na sebe lehce usmáli. Zalepili krabice a odnesli je do vedlejší místnosti. Posadili se poté vedle sebe na gauč. Stačila jim i tichá přítomnost toho druhého. Nakonec se k sobě více přitulili a sledovali prostor před nimi.

Když černá barva dominovala obloze a měsíc byl v úplňku, Tom seděl na svém balkóně. Sám, ale ne osamocen. Jedna hvězda přece jen svítila mnohem jasněji, než by měla . A byla blízko u souhvězdí kasiopei. Život je občas plný náhod. Nebo to náhody nejsou?

Poslední rok mu procházel před očima. Cítil se špatně a to jen proto, že se mu líbil kluk a on pro to ignoroval dění kolem svého nejlepšího kamaráda. Za to nelitoval ani jedné chvíle s Honzou. Ač tomu ze začátku nevěřil, něco mezi nimi bylo. A i kdyby to nevyšlo, tohle nesmažou ani neukryjí. Jen věděl, že o Honzu ve své blízkosti,ať už v jakékoliv, chce nadále. Ne vždy jsou ve ztrátách i nálezy, proto je lepší nic neztrácet. Ale někdy není na výběr a to jsou situace nejhorší.

Honza mezitím procházel svou galerii fotek. Pálily ho oči, ale nevěděl jestli únavou nebo nutkáním upustit pár slz. Škrabkal Kašmíru mezi ušima a ta si to více než užívala. Vyfotil ji a přidal na stories. Zvířata pomáhají i z fotek.

Ač usínali separátně, myšlenkami spolu. I když se jim rapidně blížila pauza, neznamenalo to úplný konec. Ne pro ně.