All I See Is You //Megg

•12• [Miss You]

Honza vystoupil s auta, stejně tak i zbytek bandy. Odložili si na věšák, pozdravili se s lidmi , které znali a zašli si pro nějaké pití . Usadili se pohodlně na barové židle v kuchyni a začali konverzovat. Museli dost křičet, protože vedle v obýváku se pouštěla muzika , a to hodně nahlas.

Právě do toho obýváku teď vstupoval Tomáš. Též se pozdravil , ale narozdíl od svých (pro něj) bývalých kamarádů se usadil na gauč. Všichni se mezi sebou bavili, jen on měl pocit, že nemá jak přispět. Najednou pocítil samotu, byl v domě kde bylo pár desítek lidi, kam ho někdo pozval, ale i tak cítil samotu. Mráz mu projel po zádech, že ho cítil až pod ušima. Rozklepala se mu noha a on začal hluboce dýchat . Nikdy nechtěl být sám. Samota ho stresovala. Sundal si kabát, který měl dosud na sobě a přehodil ho přes opěradlo pohovky. Lokty se dotýkal kolen a položil si hlavu na své pěsti. Chtěl tak schovat klepání nohy. Nakonec se s tichou omluvou vypařil do koupelny. Postavil se před umyvadlo, chytil se ho díval se do zrcadla, které nad nim viselo. Zhluboka dýchal a vůbec netušil , co se vlastně děje .Vždyť je v domě , který je plný lidi ? Není vůbec sám ! Muže si udělat kamaráda z každého jednoho člověka co tu je !

V tom se otevřeli dveře. Tomáš se vyděšeně podíval na vyrušovatele jeho uklidňovacího rituálu. Rady tam jen stál a vyděšeně pozoroval Tomáše. Ten ho bez jediného slova obešel a dělal , jako by tam nikdo nestál. Když se vracel zpět na své misto, potkal i Doris s Honzou jak se něčemu smějí. Je jim bez něj líp, věděl to.

Když ho Honza uviděl, úsměv mu ze rtů spadl. Doris se však úsměv mnohem víc rozšířil. Chtěla se za nim rozběhnout , ale on ji zastavil.

„Není to dobrý nápad."

„Proč? Já ho chci pozdravit , je mi jedno , že se vy dvě hrdličky nebavíte."

„C-cože? J-jak jako hrdličky?"

„Honzo nejsem slepá ani blbá!"

„To jsem neřekl!"

„Ale myslel jsis to. No nic jdu ho pozdravit!"

Honza jí zamezil rukou v pohybu a otočil ji na druhou stranu, tudíž ke kuchyni.

„Dori, myslím, že teď má jiné kamarády.
Pojď jdem za Martinem."

Tomáš se posadil zpět na pohovku. Vedle něj nějaký kluk lajnoval extázi. Zakřičel na něj, zda-li nechce. Tom to viděl trochu jako formu vysvobození. Tak jen přikývl a pomocí papírku vdechl nosem bílý prášek. Podal chlapcovi dvě stovky, bylo mu jedno , jestli je to méně nebo více. Klučina přece nezmínil kolik. A taky že původně nic nechtěl , ale se slovy , že i stovka dobrá, ji sroloval do kapsy. Tomáš postupně cítil, jak vnímá hudbu o barvy jinak. Zorničky se mu rozšířili a on se rozhodl, že je čas se bavit a poznávat nové lidi. Zvedl se z gauče a představoval se snad každému koho neznal a snažil se seznamovat. Nakonec si zašel pro kabát a posadil se ven na schody. Najednou sám být potřeboval. Už se nevyznal sám v sobě.

Nevěděl však, že ho z rohu místnosti celou dobu pozoroval Honza. Upíjel drinku a konverzace ostatních mu šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Když viděl, že jde Tomáš ven, rozhodl se , že za ním půjde a promluví si.

„Sorry," omluvil se Honza a začal se prodírat mezi lidi k východu.

„Jo jo, jasný , běž." zavolala Doris s tónem plným smíchu.

„Kam jde?" tázal se Martin, který jako jediný stál zády ke dveřím.

„Myslím, že se to brzo dozvíš" zasmál se Rady a dál pokračovali v předchozí konverzaci.

Tomáš si vložil do úst žvýkačku, začala mu totiž jet pusa. Když slyšel zaklapnutí dveří,ani se neotočil. Po pravdě měl v plánu už jít dovnitř , přece jen byla už docela zima i na jeho kabát. Najednou se vedle něj někdo posadil.

„Nemáš ještě žvýkačku ?"ozval se docela známy hlas. Tomáš vytáhl balíček žvýkaček a podal je muži vedle něj. Ten si jednu vytlačil a balíček vrátil zpět do Tomovy ruky, která byla stále nastavená. „Díky." šeptl muž.

„Měli bychom si promluvit." až v tu chvíli Tomovi došlo, kdo vedle něj sedí. Poprvé se na něj za tento okamžik podíval. Modrá se spojila s hnědou a jedna se od druhé nedokázala odtrhnout. „A-asi jo." odpověděl tiše, aniž by uhnul pohledem.

„Vrať se . Prosím ."

„Nemůžu."

„Tome, musíš !"

„Nejde to."

„Potřebujeme tě, nezvládáme to. Opravdu tě potřebujeme."

„Věř mi, že je vám beze mě lépe."

„Není."

„Ale jo, jen nesnášíš změny dobře!"

„To není pravda !"

„A ta hysterie když jsme museli vyměnit studio?"

„Tak můžu za to, že Rady leakuje kde jsme ?"

„Ale prosím tě, vadí ti i když se má měnit žárovka."

„To není pravda ."

„Ale je ,ty kluku,ale je ."

„Není!"

„A když Rébus měl zavřeno a musel jsis objednat jinou pizzu bylo co ?"

„Mám jejich pizzu prostě nejradši !"

„Stejně asi jako všechno na této planetě."

„Asi jo..."

Během této jejich laškovní hádky se k sobě čím dál víc přibližovali. Nevěděli jak se to stalo, ale už je rozdělovalo jen pár centimetrů. V Honzově krvi byl stále alkohol a Tomovu mysl podporovala extáze. Možná proto najednou oba dostali touhu toho druhého políbit. Nebo se ho alespoň nějak dotknout. Stále se dívali jeden druhému do očí. Jak kdyby se snažili něco vyčíst.

„Chybíš nám."

„Nelži. Nemám to rád, vždyť to víš." sklopil Tom pohled na své špičky u bot. Vždyť oni mu chyběli taky. Ale každý jinak. Rady byl jeho skvělý kamarád, ale Honza ? Chyběl mu úplně jiným způsobem. V hlavě mu proběhla myšlenka, že se do něj asi zamiloval, ale hned ji zahodil. Určitě si to vymyslel jeho zfetovaný mozek. Honza ho vzal za bradu a otočil jeho obličej zase k němu. Chytil ho dlaní na zátylku a zašeptal.

„Kurva, Chybíš hlavně mně!Ptal jsme se sám sebe jak se ti omluvit, chtěl jsem tomu dát čas, že se není o co bát. Nemohl jsem se dívat na telefon , stejně jako jsem nemohl být s tebou. Jak se ty sračky změnili. Byli jsme kamarádi, ale najednou cizinci. Ch-Chybíš mi."Tohle by bez alkoholu nikdy nahlas nepřiznal a už vůbec ne jemu. Tomáš nevěděl jak má reagovat. Díval se Honzovi do očí, ale nakonec se spíš zaměřil na Honzovi rty.

„Polib mě... prosím ." šeptl tiše a pro Honzu bylo přání rozkazem. Jejich rty se spojily stejně jako tehdy na balkónku. A stejně jako tehdy nebyli čistí. Ale tentokrát to vnímali mnohem víc. Začali se pomalu líbat a Tomova ruka skončila na Honzově tváři.Pak se odtáhli a dívali se jeden druhému do oči jako tehdy. Najednou vrzli dveře.

„Eee aaa nooo sorry eee čau."  Rady je většinu času sledoval ze dveří a teď je zrovna otevřel trošku víc. Rychle zmizel někam do místnosti s malým úšklebkem na tváři. Věděl to. Celý čas to věděl.

„Měli bychom jít dovnitř, je zima."

„Tak jo, ale zůstaneš s námi,ne?"

„Navždy." Usmál se Tom a vrátili se zpět do místnosti plné hluku.