Bezejmenná storka [18+]

Kapitola 2.

Lily obešla skalní útvar dokola, nebyl kupodivu ani moc rozlehlý, až k otvoru, který by mohl být druhým koncem. Jiný ani nenašla. Na zemi plno suchého listí, klacků a roztrhaných mikrotenových sáčků. Nechutné. Nahlédla do chladné tmy a zakřičela na kamarádky. Hlas se rozléhal, ale zvláštně, jako by nemohl najít žádného příjemce, a tak se cikcak odrážel od kamenných výběžků. Začalo jí být ouzko. Napočítala dvě minuty a vydala se zpátky. Než došla k hromadě tašek, Ezra s Thellou vyšly ven.

"Je to průchozí, ale nevím, kam to může vést," pronesla zamyšleně Thella.

"To jste mě jako neslyšely? Vždyť jsem na vás křičela. Dokonce jsem čekala na druhé straně."

"Tak asi neumíš křičet, nebylo slyšet nic."

Což bylo poněkud zvláštní...
"A došly jste až na konec?"

"Ne, chodba se táhne někam daleko."

"Vždyť to nedává smysl, já to oběhla během pár vteřin, nierob si ze mě prdel."

Ezra ale potvrdila Thellinu verzi. "Musely jsme jít s baterkou. Ale vrátily jsme se pro tebe. Pojď s námi."

"Přesně, pohni. Let's explore some new shit," řekla s nadšením Thella a zatleskala autisticky rukama.

"Jasně, ať zhebneme společně. Nesnáším tmavé a stísněné prostory."

"Já je taky nemám ráda. A když to zvládnu já, ty musíš taky. A není to tak úzké," nahodila Ezra a koukla ke vchodu.
Lily nechtěla vypadat jako totální srab, který kazí všechnu srandu, a tak se brzy podvolila kolektivnímu nátlaku. V čele s Thellou se vydaly dovnitř. Do útrob chladné drsné skály, pravděpodobně budoucího místa věčného odpočinku všech tří.

Vevnitř po pár metrech neviděly zhola nic, tma jakoby zvenčí přicházející paprsky pohlcovala. A baterka jim byla k ničemu, po několika táhnoucích se minutách ve tmě se vybila. Jak nečekané... Jediná možnost jak někam dojít, a nespadnout, se nabízela v přidržování se ostrých boků a doufat, že nikdo ruku znenadání nezaboří do něčeho mokrého nebo chlupatého a pohyblivého. Cesta stále vedla dál a dál ale nikam se nesvažovala, Lily nedokázala pochopit, kam tunel může vést, pokud jdou pořád rovně za nosem. Teoreticky by tu ani neměla být taková tma. Až na zvuky kroků a výdechů nebylo slyšet nic. A to nic trochu nahánělo strach. Ezře hučela krev v uších, nejradši by byla venku. Temnota začala pomalu ustupovat hnědavému šeru, kráčely dál, rukama se opírajíc o tvrdé chladné skalnaté stěny, jako by je mohly zachránit před případným nebezpečím. Alespoň některé z nich. Každá z našich hrdinek si v hlavě vytvářela katastrofické scénáře o možnostech nepříjemné, velice bolestivé a dlouhé smrti. Co když se začne sypat strop a zatarasí cestu zpět? Co když dál tunel nevede a ony se bez logického vysvětlení udusí? Co když je v zemi díra, všechny do ní popadají a jejich těla se napíchnou na ostré skalní výběžky? Co když se takto zabije jen jedna? Nebo se nezabijí, ale jejich nohy se zlámou a jedna po druhé pojdou ve tmě, zimě a po dlouhých nocích plných strachu a touhy po domově?

Thellin obličej najednou ovanul lehký teplý vánek, vonící po bylinách, blížily se ke konci a představivost všech zase na kratičkou chvíli opustila vlna depresivních manifestujících představ. Lily pohlcovala úzkost, kdyby mohla, kamarádky ihned předběhne, už aby byla venku. Měla pocit, že se stěny i strop přibližují a brzy je všechny rozmáčknou na kaši. Za ostrou zatáčkou Thellu oslepil paprsek slunečního světla. Konečně vyšly ven. A ať dorazily kamkoli, rozhodně to nebyla žádná část bruntelského lesa.

Pokud znáte češtináři na prvním stupni velice oblíbenou básničku začínající slovy znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, jako že bylo by trochu podezřelé, kdyby ne, víte alespoň z poloviny, jak scenérie venku vypadala. Husté tmavé kapradí, jakoby porozházené na různých místech, rostlo po dvou listech, jen místo studánky zurčela po pravé straně voda v hluboké tůni. Ano, nedává to smysl, stejně jako mnoho dalších zdejších úkazů, jak při čtení následujících stránek brzy zjistíte. Vzduch opravdu voněl po bylinkách a byl nepřirozeně čistý a sladký, drásal kuřácké plíce zrzenky s blondýnou. Ona sladká vůně pravděpodobně pocházela z mohutných stromů, které se skláněly nad tmavou tůňkou. Svým vzhledem připomínaly vrbu, Ezra v nich však rozpoznala květy vistárií. I když se reálně o květy nejednalo, byl to opravdu zajímavě tvarované listy. Bílé kmeny ostře, avšak ne příliš kýčovitě, kontrastovaly s již zmíněnými temně purpurovými květy na liánách. Ty nejdelší, a že jich nebylo příliš mnoho, se téměř dotýkaly jemně pohupující se třpytivé hladiny. I přestože svítilo slunce, voda zůstávala tmavší než noční obloha a nebylo možné dohlédnout na samotné dno. Tůňka se tak zdála být téměř bezednou. Možná i byla. A možná, ale opravdu jen s malinkou pravděpodobností, v ní žili krvelační živočichové se čtyřmi řadami malých ostrých zoubků. Okolní tráva jemná a až příliš zelená, všude rostly pomněnky, sasanky a rostlinky připomínající přerostlé sněženky posypané plastovými třpytkami. Ze země se kromě rádoby vistáriovrb tyčily docela obyčejné listnaté stromy z jejichž korun zněl pronikavý zpěv ptáků, přímo naproti nim mohutný dub, který by každý chamtivý maloměšťák dávno porazil pod falešným důvodem rozežranosti a hniloby, aby měl zásoby dřeva na 4 zimy dopředu.