Bezejmenná storka [18+]

Kapitola 7

Thella, běžíce o život, zakopávala o vlastní nohy a uschlé větve popadané na zemi. I když jí mysl na chvíli zatemnil strach a snaha o zachránění vlastního života, brzy nastartovala racionální složku tvého mozku. V běhu se ohlédla a když zjistila, že za ní nikdo neběží, zpomalila. Nakonec se udýchaně zřítila k velkému stromu, plíce na dlani. Popadnout dech trvalo notnou chvíli, pot ženě stékal po spáncích a zádech, oblečení nepříjemně studilo a lepilo se na kůži. Krávy jedny blbý! Nechápu, že jsem si vážně myslela, že jsme kámošky! Za ty roky, co se znaly, zažily nemálo společných patálií a tmavovlásku by nikdy nenapadalo, že se v životě rozdělí takovým hnusným způsobem. A ještě k tomu v cizí zemi, když po nich půjde banda krvelačných vlkodlaků. Jo, Thello, jak jsi mohla zapomenout na moudrá slova pana Sykese - True friends stab you in the front? V jednom měla ta blonďatá blbka pravdu - sama to zvládne. Zvládala to ještě před nástupem na vysokou a zvládne to i teď. Jen si musí ujasnit, kde je sever, jak zjistit, kde se zrovna pohybuje a za jak dlouho najde nejbližší vesnici a s ní i potenciální bezpečí. Možná by mohla vylézt na strom a porozhlédnout se. Jenže co když jsou všechny tyhle stromu jedovaté? A co když jí uklouzne noha? Spadne a něco si zlomí? Kdo jí pomůže?

"Do nich!" ozval se mužský hlas kdesi blízko. Thella sebou trhla. Že by ji tak rychle našli? Ale to by teď neslyšela kovové rány. S kým se to ti dementi mordujou? Každý normální člověk by by vzal opět nohy na ramena. Ale protože tohle je další story s nelogickým uvažováním a chováním postav, při jejímž čtení se pravděpodobně budete chytat za hlavu, je logické, že se tmavovláska rozhodla podívat, odkud řinčení přichází. Opatrně našlapovala ve snaze napodobit lesního ducha a kupodivu se jí to i dařilo. Neustále vyhlížela dopředu, zastavila se až těsně před mýtinou. Musela si promnout oči, možná už jí vážně jen hrabe. Protože není možné, aby v zatravněném prostoru vlkodlaci "šili" tyčkami a meči do vzduchu před, souzeno dle uší, elfy. Ti měli před sebou jen natažené ruce a nijak se nebránili. Používali totiž magické štíty, které po dopadu zbraní vytvářely zvuky do sebe narážejícího tvrdého kovu. Elfové se začali postupně rozestupovat a nenápadně obkličovat rozbouřené wanna-be-vikingy. Nalevo u jednoho ze stromů přivázaná zrzka. Sice na ni Thella měla vztek a počítala útěkem na vlastní pěst. Jenže i když je to žena s kamenným srdcem, hloubání jí nedalo, a usmyslela si, že kamarádku zachrání. Pocit viny by ji pronásledoval dnem i nocí. Jenže bylo třeba vyčkat na vhodnou příležitost k Ezinu nezpozorovatelnému osvobození.

Lily mezitím běžela za ní, úplně naslepo. Thellu uviděla z dálky v podstatě omylem, nejprve si ani nebyla jistá, jestli se jedná o její kamarádku nebo cizí osobu. Ale rozhodla se to risknout. Proto zpomalila, rozhodla se také napodobit lesního ducha. Uklidnit rozbouřené dýchání a nefunět bylo náročné. Pomalu, krůček po krůčku, se přikradla k tmavovlásce a sykla na ni. Ta se vylekala a málem zaječela. Rychle se otočila.

"Jsi normální?"

"Sory."

"Co tu vůbec chceš? Neměla jsi už dávno být na cestě pryč? A kde máš Rininku?"

"No to víš, došlo mi, že bude lepší, když," do zorného pole zachytila zrzku, "zachráním Ezru a tebe naberu cestou. Co kdyby se tě zase něco pokusilo sežrat?"

"Haha, moc vtipné. Zvládnu to bez tebe sama."

"Kde je Răduț?"

"Nevím, asi někde v tahu," ucedila mezi sevřenými zuby. "Jen nechápu, proč se tady furt mordujou místo toho, aby se proměnili a ty elfy zabili."

"No to víš, ne každý vlkodlak je stejnej jako smradlavej Jacob z Twilight..."

"Shut up, na Twilight mi nesahej,"