Bezejmenná storka [18+]

Kapitola 10.

Žaludeční šťávy v krku a svaly stahující se odpornou křečí. Mžitky před očima a hučení v hlavě.

Asi tak by se dala popsat nevolnost, jež Thellu zachvátila při úplně prvním teleportu v jejím nuzném kratičkém lidském životě. Aranthir ji sice pro jistotu držel v náručí, a že to pro ni nebylo zrovna dvakrát příjemné, po přemístění alchymistu odstrčila a svalila se na podlahu. Aranthir lehce pokrčil obočí, dvakrát zatleskal dlaněmi o sebe. Zjevila se malá silná žena. Jedna z mnoha sloužících, kteří na Hoře s alchymistou žili. Jednalo se o zatracené duše mnoha různých ras, kterým byla nabídnuta druhá šance. Většina jich dávno rezignovala na žití a nebýt velice lákavé nabídky - dělat pověřenou činnost daleko od civilizace s nemožností kohokoli potkat, sice bez platu, ale s jistou střechou nad hlavou a potravou, pokud si ji sami zpracovali - kdo ví, jak by všichni skončili. Ehm, já to vím, buď by se uvrhli do propasti nebo by do těchto dnů bezcílně bloumali světem, dokud by nepošli za pochodu. A někteří by stále hnili v žalářích.

Aranthir služebné poručil postavit vodu na bylinný čaj, který měl Thelle ulevit. Jakmile služebná odešla, vzal povalující se uzlíček do náruče a odnesl jej do místnosti, kterou měl připravenou pro návštěvníky zvenčí. Romantické gesto, řekla si později Thella. Pravda je však trochu jinde. Alchymista měl jen strach, aby mu tmavovláska nepozvracela lesknoucí se podlahu přímo před nosem. S člověkem necestoval poprvé, ve svém skalistém domě musel hostit i Karenu, ta ale přemístění zvládla bez jakýchkoliv potíží, energie na rozdávání.

Tmavovláska se vzpamatovala asi za dvě hodiny, z toho jednu po požití odvaru blátivé konzistence (ale opravdu to měl být čaj, sám Aranthtík ho tak nazval) chuti venkovní echt městské kašičky, stávající z prachu, částeček toxických výparů aut, moči a holubích výkalů, první polovinu prospala. Říkám si, jestli mám být drbna a všechno vám vyslepičit, ale proč ne, každý má rád drbíky a rádoby tajné informace, o kterých jen tak nikdo neví. A o tomto věděl pouze alchymista. Pokud nepočítáme mou maličkost, což bychom nejspíše neměli. Mezitím, co si návštěva (ne)spokojeně pochrupkávala, učesal jí pan domácí husté kadeře dřevěným kartáčem s bambusovými kolíčky? Mohu to tak nazvat? Počkat, dejte mi chvíli na pogooglení názvu... Chmm... Ale co mi to tu hledáš za hovadiny, prý štětiny, ale vždyť to štětinami nazvat nemůžeme. Kdyby obsahoval kančí štětiny, tak budiž, což je ale nemožné, jelikož divočáky Sakrishté nemají a to, co pokrývá tělíčka létajících pašíků je příliš tenké, měkké a hebounké. A zuby mají klasické hřebeny. Pomoc! Po učesání Aranthir kartáč vyčistil, všechny zachycené vlasy pečlivě nacpal do malého chomáčku, chomáček do zkumavky, zkumavku do stojanu v laboratoři. Co s nimi má v plánu provést radši nevědět, úchyl jeden! U vlasů nezůstal, z oblasti lopatek, kam Thella nedosáhla a nedohlédla, odebral malý vzorek krve. Krev nabral do malé injekční stříkačky, ze stříkačky do zkumavky, zkumavku do stojanu v laboratoři. Přímo vedle vzorku s Eziných zad. Kdo ví, co by se stalo, kdyby všechny tři složky spojil dohromady...

Když Šípková Růženka prozřela, dostala sklenici vody (jejíž obsah v útlém krku zmizel na ex) a dlouhou přednášku o Kostnaté hoře, při které se neustále neohrabaně škrábala na zádech, vzniku obytné části a nábytku v momentální místnosti. Nebyl vůbec zajímavý, řemeslník jej vyzdobil střídmě, a tak připomínal styl nudného období rokoka. Tmavovláska se neopomněla zeptat na ochranný štít v bordelu, se kterým se alchymista také pochlubil, ale technickým popisům moc nerozuměla. Překládací kouzlo vinou omezenosti českého jazyka místy nedělalo svoji práci, Thella tak byla příležitostným posluchačem místního loga. Aranthirův hlas zněl zvonivě, zpěvně, slova byla pronášena přes nos, intonaci měnil jako na běžícím páse (v překladu byl hlas všech mluvčích docela monotónní). Rozhovor by se možná stočil i k výhledu z okna, kdyby ale bylo o čem mluvit. A horečně komentovat rozlehlou měnící se modř rozhoupaných vlnek ani jeden na dlouho nedokázal. Možná, kdyby byli spisovatelé devatenáctého století...