Havran a jiné básně (Edgar Allan Poe)

Anně

Už přechází ta krise,
dík Bohu, že mám klid!
Je po nemoci, jíž jsem se
nedovedl zbýt -
je po horečce, zvané "Život",
já přestávám žít.

Jaký je to žal,
když ztrácí člověk řeč;
můj každý nerv a sval
teď ochromila křeč -
nu, vždyť je mi tak líp,
co na tom, tedy - heč!

A klidně dřímám v loži,
zbaven všech svých sil,
že zdá se vám teď asi
jak mrtev bych už byl -
že uleknete se mne,
jak mrtev bych už byl.

Mé vzdechy, pláč a lkání,
klid, úzkost, naříkání
teď ustaly,
s tím strašným pulsem ve skráni,
s tím strašným tepem srdce -
s tím strašným pulsem ve skráni.

Má nemoc - těžké hoře
ten neúprostný hnus -
skončila, když mi přestal
bít rozjitřený puls
s životem, s nímž mi přestal
bít rozjitřený puls.

A nejhůř sklíčila mne
ta nekonečná trýzeň,
jež od věků mne moří
a rozněcuje žízeň
po sirné vodě v moři
mé vášně - jíž jsem řízen -
však teď jsem vypil vodu,
jež hasí každou žízeň,

Vodu, která zpívá
píseň z dětských dob,
z pramene, jenž měří
jenom málo stop -
z pramene, jejž nyní
otevřel mi hrob.

Ať mne nikdo z vás už
víckrát neželí,
že mám tmavý pokoj
s úzkou postelí -
nikdy člověk nespal
v jiné posteli,
spánku dojdeš jenom
v této posteli.

Zde už nic mou duši
sklíčit nemůže,
zapomínám v sladkém
spánku na růže -
na růže mých tužeb,
na sny, na růže.

A tak šťastně tu teď
ležím pochovaný
jako v živém snu
po boku krásné Anny -
v lázni sladké Anny.

Té, jež líbala mne, když jsem usínal,
abych celou noc
na jejích ňadrech spal -
a v jejichž ráji jsem
tak tvrdým spánkem spal.

Vždy večer za soumraku
mne teple přikryla,
má duše k svatým z nebe
se vroucně modlila -
k svatým a k matce nebe,
aby nás chránila.

A teď klidně ležím
ve své posteli,
(jak po jejím boku)
neplač, příteli -
a teď klidně ležím
ve své posteli,
(s její láskou v srdci)
neplač, příteli,
v bázni, že jsem mrtev -
neplač, příteli!

Vždyť mé srdce září
víc než drahokamy
a jasnou září hvězd,
vždyť září světlem Anny -
jasnou svatozáří
lásky drahé Anny -
nevýslovnou září
očí drahé Anny.