Havran a jiné básně (Edgar Allan Poe)

Lenora

Již praskla zlatá sklenice! duch navždy zmizel v čase!
Ať zazní zvon! - stín světice kol Styxu ubírá se.
Ach, Guy de Verre, ty nemáš strach? - plač tedy, leč víckrát ne!
nad Lenorou, jež na márách zde mrtvá vychladne.
Pojď blíž! hle svíce shořela - sbor zpívá requiem,
nad královnou, jež zemřela - budiž jí lehká zem -
stím spíš, že v mládí zemřela, budiž jí lehká zem!

Kdo měl z vás rád ten cudný květ z lásky, ne pro jmění,
vy přáli jste jí smrt už hned při onemocnění!
Jak byste za ní zpívali smuteční requiem,
vy - kteří jste ji uštvali svým krutým jazykem,
tak mladičkou, že zemřela - budiž jí lehká zem!

Peccavimus; leč nezoufej! sbor k nebi hlaholí,
klid lásce dej, a mrtvé přej, ať nic jí nebolí!
Má jistě klid, vždyť směla jít s nadějí na cestu,
že mohla první odejít - hleď mrtvou nevěstu,
již zžehl mráz jak zimostráz, jak srp, jenž cinká z chrp,
má zlatý vlas, ač život zhas, leč bez pohnutí brv -
ač život zhas, má živý vlas - leč bez pohnutí brv.

Mene tekel! pryč od pekel. Ať píseň z dávných dob
pomůže duchu, aby směl opustit tmavý hrob
a vzlétl k nebi, v němž by bděl po boku s anděli;
mlč, zvonku! žel, proč pak bys zněl, ať v rajském veselí
neslyší hlasů nepřátel, od kterých jsme trpěli.
Lať hudbou vibrujících strun vysoko nad oblohu,
tam, kde je démantový trůn; leť do náruče Bohu.