Havran a jiné básně (Edgar Allan Poe)

Zvony IV.

Slyš zvuk hran, to hřímá zvon -
prasklý zvon!
Jakým hrozným rachotem nás straší jeho
chmurný tón,
hartusící do noci,
že se třesem v bezmoci
při mementu jeho ran,
neboť každý úder hran
rodí zrezivělý chřtán
v skřípění.
Lidé, Lidé, bezbožníci,
kteří máte ve zvonici
bydlení,
jásáte, když hrany, hrany
v jednotvárném krákorání
jako mramorové skály
shora na srdce se valí.
Zda jste muži, ženy, můry -
nejste zvířata, jste stvůry,
ďábel sám -
a váš vládce, král a pán
zvoní píseň hran, hran, hran,
ze všech stran -
jeho ironický tón
padá ve válečný shon -
odměřuje čas, čas, čas,
trhá prudce za provaz -
jeho ochraptělý hlas
zní jak zvon,
prasklý zvon -
odměřuje čas, čas, čas,
trhá prudce za provaz,
jako by si chtěl zlámat vaz -
jeho ochraptělý hlas
zní jak zvon,
zní jak prasklý zvon, zvon, zvon -
odměřuje čas, čas, čas -
jeho ochraptělý hlas
zní jak zvon, zvon, zvon, zvon,
zvon, zvon, zvon -
v smutném štkaní, v naříkání jako zvon.