Havran a jiné básně (Edgar Allan Poe)

Kolosseum

Ty majestátní schránko památek
starého Říma, již tu nechal čas,
abychom nad ní vážně rozjímali -
ach, konečně dnes po tolika dnech
úmorné pouti (maje krutou žízeň
po zdrojích moudrosti, již v sobě máš),
klečím v tvém stínu s velkou pokorou,
jak znovuzrozen, hltaje tvou slávu -
tvůj ponurý a pyšný majestát!

O Časy! Vzpomínky a Velikosti!
O tmavá noci! Trosky! Mlčení!
Teď cítím vás i vaši svatou přísnost!
Tys větší zázrak, nežli byl tam ten,
jejž židovský král kázal v Gethsemanu,
a větší toho, jímž se opíjeli
Chaldejci, hltajíce ticho hvězd!

Zde padl kdys hrdina - a teď tu padá sloup!
A tam kde svítil orel nad divadlem,
teď netopýr má půlnoční svou stráž.
Kde římské dámy rozpouštěly vlasy,
teď roste bodlák s třtinou v ruinách.
A kde si vladař hověl v trůně,
teď smýká sebou hbitě, jako přelud
v mdlém svitu první čtvrti měsíce
ještěrka, prchající zdivem pod maltou!

Leč stůj! Ty zbořené zdi pod břečťanem,
ty shnilé římsy v černém sloupoví,
ty staré vlysy, vetché trámoví,
ty rozdrobené hlavice - ta tříšť -
to šedé kamení - zde může to být vše,
co zanechal tu Osud s Hodinami
z té velkoleposti a nádhery?

"Ne všecko!", pravila mi ozvěna!
"Veškerý hlas se dere stále z nás
a stoupá z těchto našich rozvalin
k všem moudrým, jako Memnonův hlas ke slunci!
My ovládáme nejsilnější srdce,
my vládnem despotickým geniům,
my nejsme bledé, vysílené trosky.

My nepozbyly jsme svou starou moc,
my nepozbyly jsme svou starou slávu,
své kouzlo, jež nás mlčky přikrývá -
my nepozbyly jsme svých vzpomínek,
těch vzpomínek, jimiž jsme ozdobeny
a jež nás zahalují do šatu,
jenž líp nás skrývá než-li závoj slávy."