Havran a jiné básně (Edgar Allan Poe)

Spící

Za jedné letní tesknice
jsem bděl při svitu měsíce,
jenž se zlatého okraje
setřásl mlhy do kraje,
s nějž tekly v kapkách na obzor
na dlouhé hřbety velehor
a zdlouha tekly po poli
do vesmírného údolí.
Na hrobě rozmarýn má strach;
leknín si hoví na vlnách;
zamžená stáda beránků
se ubírají ke spánku;
hladina jezer zda se chvět
jak Léthe, spící tisíc let,
již neprobudí celý svět.
Spí Krása! Kde je souzeno
(Tvé okno není zavřeno)
spát Tobě, krásná Ireno!

Tma táhne, paní, ze všech stran-
a Ty máš okno dokořán?
vítr, jenž hýbá větvemi,
proklouzl žaluziemi,
subtilní vánky, tančící
probíhají Tvou světnicí
shrnují roušku z postele,
tak bázlivě - tak vesele -
hleď, nad brvami chvějí se,
pod nimiž duše tají se
a po stěnách jak strašáci
se stíny duchů kymácí.
O, dráha paní, nemáš strach?
Proč a nač tu teď ležíš v snách?
Jistě jsi přešla přes hrady
okrášlit tyto zahrady!
Tvá divná bledost, divný šat,
tvé dlouhé vlasy, jež mám rád,
ten svatý klid a divný chlad!

Hleď na ni, v spánek zabranou,
o kéž ji spící, bezbrannou
má nebe pod svou ochranou!
Ten pokoj změněn v posvátnější,
to lůžko v melancholičtější,
kéž Bůh jí chmury zaplaší,
ať ji už víckrát nestraší
zlé stíny v bílém rubáši.

Hleď na ni, v spánek zabranou,
ať je pod boží ochranou -
jen mučte, červi, bezbrannou -
V tom lese, jenž má dlouhý věk,
otevřete pro ni náhrobek -
jenž častokrát se otvíral
jak křídlo dveří, když jde král
v triumfu zabraní - jak vchod
do hrobky, v níž spí starý rod -
odlehlou hrobku, vězení,
na jejíž portál v zděšení
házel v dětství kamení -
tu hrobku s dvěmi, za nimiž
se nerozlehne víckrát již
hlas, kterým tenkrát volala,
když smrt tam v hloubi vzdychala.