Přibližně před sto padesáti lety se stalo, že utlačovaná menšina, kterou byli hybridy, začala mísit své DNA s člověkem. Lidé na to měli různé názory. Někteří to přijali, ale bohužel většina byla proti. Někteří měli stále hybridy za podřadný druh, al...
Dneska mám další doučování s panem Minem. Měl jsem ho jen jednou a zatím nevím co si mám o tom myslet. Je mi jasné, že bych se měl hlavně soustředit na zpěv, ale mé zvídavé já by chtělo pana Mina zahltit otázkami a nepustit ho z místnosti než by odpověděl, což ale nepřipadá v úvahu.
Je po škole a já mám namířeno k panu Minovi. Dnes o přestávce mě zadržel a řekl ať dneska dojdu sám. Nevadí mi to, alespoň se projdu.
Po pár minutách dojdu k mně už známým dveřím a zazvoním. Uslyším nějaký hluk za dveřmi a ty se hned na to otevřou. Ve dveřích stál pan Min v domácím oblečení, je nezvyk ho vidět jinak než ve společenských kalhotách a košili. ,,Pojď dál," řekne a udělá mi prostor abych mohl vejít.
Stále se na dům nemůžu vynadívat, už jsem ho jednou viděl, ale tenhle pohled mě snad nikdy neomrzí. Moc dlouho se unášet nádherou interiéru nenechám, protože mě vyruší pan Min. ,,Půjdeme zase do studia. Budeš něco chtít k pití?" Nestihnu ani odpovědět: ,,Ne, tak fajn," řekne a rozejde se směr studio.
,,Dneska se zaměříme na tvůj hlas a ke konci si dáme zase klavír." Jen přikývnu. Ono tomuhle plánování hodin nerozumím, takže není důvod abych nějak protestoval. Nejdřív jsem se rozezpíval a poté přišlo na texty. Vybral jsem si jednu, která vypadala, že by mohla být lehčí, což jsem si nejspíš asi jenom myslel.
,,Znova! To je prostě nemožné, že nejsi schopen zazpívat něco tak primitivního!" Už se půl hodinu snažím zazpívat začátek písně, tři hloupé řádky. Mně už to přijde dobré, ale jak se zdá, tak panu Minovi ne. ,,Už se o to snažíš třičtvrtě hodiny a nejde ti to, takže se to do příště doučíš a budeš se modlit, aby se mi to příště líbilo. Tak teď se na posledních dvacet minut podíváme jak jsi pokročil s klavírem." Ou, tak to se mu nebude líbit. Ztuhnu v pohybu a pan Min si toho všimne. ,,Neříkej mi, že jsi netrénoval," řekne a nadzvedne obočí. ,,Klavír jsem objednával teprve včera a ještě nestihl dojít, takže jsem nemněl možnost si to zopakovat." Pan Min svraští obočí a promne si čelo. Vidím jak se v něm začíná vařit vztek. Ruku semkne v pěst a práskne do stolu. ,,Ty jsi tak neschopný! Začínám si myslet, že je to s tebou jen ztráta času." Leknu se a nadskočím. Jsem neschopný? ,,Omlouvám se." Pan Min se z hluboka nadechl. ,,Tak pojď zahrát alespoň to, co jsi nezapomněl."
Odehrál jsem vše, co jsem se minule naučil. ,,No, nebylo to zase tak hrozné, ale mohlo to být i lepší," řekne pan Min. ,,To určitě ano. Až mi přijde klavír, tak budu trénovat," odvětím. ,,Hm," zamrčí. ,,Tak když ti to tak jde, tak můžeš zkusit něco těžšího," řekne a vymění noty.
Přede mnou ležely noty s velice složitými přechody a pro mě neznámými notami. ,,Pane učiteli, tohle ještě nedokážu,'' opatrně podotknu, začínám se ho bát. Pan Min se na mě podívá a nadzvedne obočí. ,,Ty jsi vážně neschopná a netalentovaná osoba. Nechápu proč jsem souhlasil s tvým doučováním.'' Jeho slova mě zasáhnou jak blesk z čistého nebe. Vytřeštím oči a jsem zamrzlý v pohybu. Neschopný? Netalentovaný? To, že je pan Min dneska podrážděný jsem si všiml, ale že by si to vyléval na mně? Tak to teda ne. Můj překvapený výraz nahradí naštvaný. Prudce se postavím ze stoličky. ,,Tak to pardon, že nejsem tak dokonalý jako vy. Uvědomuju si, že tohle mi moc nejde, ale začal jsem se učit hrát na klavír teprve včera. Jste na mě nesmyslně zlý, jen proto, že jste vstal levou nohou nebo se vám něco nepříjemného stalo, ale to vám nedává právo si svoji frustraci vybíjet na ostatních!!'' řeknu na jeden nádech. Panu Minovi potemněly oči a začal se mračit. Přistoupí ke mně a chytne mě za límec u trika: ,,Jak to se mnou mluvíš. Ty jsi jen podřadná omega, která mě bude poslouchat!'' zavrčí. Pokojem se ozve zvuk plesknutí. Udělal jsem to, dal jsem panu Minovi facku. Nikdo mi takhle nadávat nebude.
Po chvíli mlčení a ticha, mě pan min pustí a odstoupí ode mě. Rychle zamrká očima a otočí se ke mně zády. ,,Já nechtěl, ale nedal jste mi jinou možnost. Nevím co se vám stalo, že jste začal mít neuctivé a povrchní řeči, ale tohle si líbit nenechám, zvlášť když vím, že takoví nejste.'' ,,Nic nemůže prominout mé chování a co se tady stalo. Odpusť Jimine, nemyslím si žádnou věc, kterou jsem tady řekl.'' Přijdu k panu Minovi, položím ruku na jeho záda a pohladím jej. ,,Asi by jste chtěl být teď sám. Odpouštím vám, něco se vám přihodilo a to vás rozhodilo. Nemusíte si dělat starosti s tím co se tady stalo, budu dělat, že se to nikdy nestalo.'' Pan Min přikývne. ,,Jimine, jsi úžasný kluk.'' Vezmu si své věci a odejdu domů.
next day
Po včerejším akcidentu jsem stále musel přemýšlet, co se panu Minovi stalo, že mu to obrátilo chování o 180°. Pár věcí mě napadlo, ale že by si pan Min prošel takovým terorem si nechci ani připouštět.
Jak den plynul, tak nadešel čas na hodinu literatury. Do dveří vešel učitel Kim. Učí literaturu jiné ročníky. ,,Man učitel Min je nemocný a dnešní hodinu ho zastoupím já.'' Nemocný? Pane Mine, co se vám stalo?
Po skončení školy jsem se vydal do tanečního studia. Připravil jsem se a vešel do sálu. Hodina probíhala v klidu, jen mi připadalo, že mě někdo pozoruje, ale asi to byl jen pocit. Po skončení taneční hodiny jsem v šatně čekal, až se objeví Hobi. Po necelých 15 minutách se Hobi a jeho kamarád Hoshi přiřítili jak velká voda.
,,Jimine! Co ty tu?'' ,,Ahoj Hobi, platí stále vaše pozvánka na tanec?'' ,,Jasně, že váháš,'' odpoví Hoshi. ,,Zbytek kluků chodí rád pozdě, takže nám mezitím můžeš ukázat co v tobě je.'' Rychle se převlečou a už mě táhnou do sálu, pustí nějakou hudbu a začínají se vlnit do rytmu hudby. S otevřenou pusou je pozoruji. To vypadá tak mega hustě a taky mega složitě. Jakmile dotančí, tak se jejich pozornost obrátí na mě. ,,Tak Jimine, teď nám ukážeš co je v tobě.''
