Osud nepotřebuje důvod... (Hobit ff)

10) O přátelství a lásce

Slunce se vyhouplo nad obzor a zasněžené stráně se třpytily jako nekonečné zamrzlé moře. Legolas seděl v podřepu na špičkách v koruně nejvyššího stromu v okolí a bez hnutí sledoval bělostný hřeben před sebou. Na samém kraji Soumračných vrchů dohlédl až k úpatím Modrých hor, ale to nebyl cíl, který jeho elfský zrak hledal. S připraveným lukem v ruce čekal na pohyb. Konečně se dočkal. Zamířil a za vteřinu bylo po všem. Hrot přeťal míchu, smrt byla okamžitá. Elf provinile sklopil oči a slezl ze stromu dolů. Došel ke zvířeti s bílou srstí, které mělo tu smůlu, že neuniklo jeho očím - králík. Každý lovec by ho vzal za uši a nezdržoval by se, ale Legolas dosud žádnému zvířeti neublížil, bylo to pro něj těžké. Vzal ho do náručí, jakoby byl stále naživu a hladil jeho srst, dokud to drobné tělíčko v mrazu nepřestalo hřát. 

Vrátil se do jeskyně. Jak předpokládal, Aragorn ještě spal. Přiložil do ohně a šel králíka vykuchat ven. Zabít je jedna věc, ale připravit k jídlu? Copak věděl, jak se to dělá? Předpokládal, že vnitřnosti jsou nežádoucí, tak rozřízl břišní dutinu, ale strčit dovnitř prsty a vytáhnout stále teplé orgány ven bylo pro elfa něco tak nevýslovně ohavného, že přitom musel zavřít oči a zadržet dech. Krve nebylo moc, vlastně skoro všechnu měl Legolas na rukou, což mu jen připomínalo, jak daleko byl kvůli Aragornovi ochotný zajít. Pak přišlo na řadu stahování, nad čímž už se musel pořádně zamyslet. Přeci jen už párkrát v životě pečeného králíka viděl. Usekl mu tedy hlavu, aby se zbavil pohledu těch vyvrácených očí a dal se do stahování. To už bylo opravdu příliš, dělalo se mu z toho špatně. Viděl už tisíce rozpáraných, spálených mršin, hnijící maso na kostech, ale nikdy se mu nezvedal žaludek tolik, jako když holýma rukama odděloval kůži od růžové svaloviny.
Když bylo konečně hotovo, zbývalo jen tělíčko skrz naskrz nabodnout na šíp a do masa mu vmasírovat sůl, kterou našel v pytlíčku u Aragorna v báglu.

Vůně pečínky Aragorna vzbudila akorát v čas oběda. Bolelo ho celé tělo, opravdu každičký sval. Legolas ho přes plameny pozoroval, jak se pokouší posadit.
,,Co se stalo? Kde to jsme? Jak- jak dlouho tu jsme?" očima vyhledal elfa a ve tváři se mu zrcadlilo zmatení.
,,Jsme na skalách Soumračných vrchů. Jak jsem předvídal, mráz a vyčerpání tě skolily. Chvíli se zdálo, že to nepřežiješ, ale udělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych tomu zabránil. Prospal jsi noc, den, noc a půl dalšího dne, tedy dneška." s těmi slovy sebou Aragorn poplašeně trhl a vyskočil na nohy, což mu způsobilo další bolest.
,,Skřeti! Ztratili jsme je! Kde jsou?" spustil, načež si oblékl svůj kabát, kterým byl u ohně přikrytý a začal se shánět po svém meči. To už ale Legolasovi došla trpělivost, prudce vstal.

,,A dost!" okřikl ho.
,,Jednou slyšet píseň Valar ti nestačilo?! Skoro jsi umřel, ty blázne! Říkám ti, že jsi byl jednou nohou v Mandosových síních a já tě přivedl zpět! Tohle je tvůj vděk?! Sedni si a jez, nebo přísahám, že tě svážu jako svého vězně!" Aragorn stál jako opařený. Dosud nikdy neviděl žádného elfa křičet, ani nemyslel, že někdy uvidí. Bylo to jako hřmění bouře, dokonce jakoby mohl v těch blankytně modrých očích vidět blesky hněvu. Hluboce se zastyděl za svůj nevděk a se sklopeným pohledem se opět posadil.
,,Prosím, přijmi mou omluvu, Legolasi. Nejspíš jsem vážně blázen a hlupák, když jsem si neuvědomil, jak dobrého společníka a přítele v tobě mám. Zasluhuješ někoho lepšího, než jsem já. Odpusť mi." řekl pokorně.

Elf zjihl a roztál. Všechen hněv byl náhle ten tam. Hraničářova slova byla jako pohlazení pro jeho srdce.
,,Nejsi hlupák, Aragorne." řekl mírně a také se posadil zpět naproti němu.
,,Jsi zapálený pro správnou věc, což by dobrý člověk, ne-li dobrý panovník rozhodně být měl. Ale musíš mít hranice, jinak špatně skončíš. Teď jez, ať nabereš sílu. Vím, kde se skřeti ukrývají." Aragorn sklouzl pohledem na vypečeného králíka před sebou a chvíli tak němě setrval. 
,,Tys- tys zabil králíka kvůli mně?" vzhlédl k Legolasovi a v očích se mu mísil vděk s dojetím a ryzím šokem. Elfský princ sklopil zrak k zemi a přikývl.
,,Nejsem na to hrdý. Byla to jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy udělal. Ale je to malá oběť pro záchranu poslední naděje Gondoru na lepší zítřky." pronesl trpce. Aragornovi se z tváře vytratila euforie a uchvácenost z elfova činu. Téměř, jakoby ho ten dodatek zasáhl.