Osud nepotřebuje důvod... (Hobit ff)

8) Popel a suť

,,Měl by sis odpočinout. Zkus se trochu prospat." řekl Legolas starostlivě, ale především prozíravě, když s Aragornem večeřeli. Ta očekávaná, opravdu tuhá zima je zastihla poněkud dříve, už třetí den hustě sněžilo a mráz bodal čím dál víc. Pro odpočinek zvolili menší skalní výklenek, kde byli v závětří chránění před sněhem, ale hlavně před mrazivým větrem. Už dva dny nesložili hlavu. Elf měl výdrže a energie na rozdávání, ale na člověku se únava začala podepisovat.
,,To není dobrý nápad," odporoval Aragorn.
,,Nemůžeme rozdělat oheň, odtud by ho skřeti mohli vidět. A bez tepla hrozí, že pokud usnu, už se nemusím znovu probudit. Riskoval bys ztrátu gondorského dědice takhle hloupým způsobem?" pokusil se situaci odlehčit, ale Legolasova vážného pohledu se nezbavil.

,,Tady je sucho, sníh se sem nedostane. Mohl bych tě zahřát já." podotkl elf a v první chvíli ani sám nemohl uvěřit, že to skutečně návrh. Na to, jak dlouho už je na světě, dosud neměl s podobnou věcí zkušenosti. Zjevně to bylo tím, že nevystrčil paty z Lesní říše. Z určitého pohledu na té představě jejich těl v pevném, těsném sevření bylo něco intimního, přeci jen by to Legolas nenabídl každému, ale na druhou stranu v tom přece není nic víc, než potřeba spánku.
Aragorn překvapeně zvedl obočí a pak se pobaveně usmál, jakoby to snad byl vtip. Legolas se popuzeně zamračil. Bylo to od něj velké a vstřícné, ale hlavně odvážné gesto a Aragorn se mu ještě vysměje?!
,,To nebyl žert, abys věděl. Já nežertuji. Ty musíš spát! Elf vydrží bez spánku zhruba čtyřikrát déle než člověk a mně se zrovna nelíbí představa, že se kvůli únavě necháš zabít, až dopadneme skřety. Na tom není nic k smíchu!" odsekl elf a zalitoval, že vůbec něco navrhoval.

Aragorn si plně uvědomoval vážnost situace, ale i tak se culil dál, zřejmě mu v jistém směru imponovalo, že dokázal elfského prince rozzlobit, aniž by se snažil. Na vině byl také fakt, že únava v určitém bodě připomíná stav mírné opilosti. Ale stejně si nemohl nevšimnout, že to Legolase trápí a proto musel něco říct.
,,Není to špatný nápad. Ani směšný. Ale věřím, že už před námi mají náskok jen pár hodin. V noci se budou přesunovat rychleji, pokud teď polevíme, můžeme je ztratit. Kolem půlnoci přebrodíme řeku a budeme jim v patách. Pak si odpočinu, slibuju." Legolas k němu vzhlédl a souhlasně přikývl.

Nebylo proč meškat, vyrazili tedy hned. V létě by nebylo vidět na krok, ale sníh se třpytil ve svitu hvězd a měsíce a vánice se jim opírala do zad. Byli promrzlí až na kost, ale stejně oba dokázali ocenit krásu té noci. Kromě hvízdání meluzíny ve vichru, co ohýbal stromy, byla krajina klidná. I všechna zvířata se před bouří schovala, jen dva blázni na holé pláni. Podle plánu překročili řeku po kmeni spadlého stromu a pokračovali na východ směrem k Soumračným vrchům.

Sněhu valem přibývalo, Aragorn se v něm brodil po kolena a každou další hodinu se ta hranice posouvala o trochu výš. Legolas šel vedle něj, pod ním se závěj nepropadala, kráčel po povrchu, ale jak rád by si to s hraničářem vyměnil. Aragorn neměl zrovna energie nazbyt a plýtvat jí na prodírání se sněhem nebylo právě produktivní. Navíc měl úplně zmrzlé nohy tak, že v nich dočista ztratil cit. Ani, když se nad ránem mraky bouře rozehnaly a vánice ustala, mráz nepolevil.

Elf měl oči jen pro smrtelníka, jakoby čekal, že to každou chvílí vzdá, proto si Aragorn za rozbřesku jako první všiml kouře na obzoru. Chtěl se rozběhnout a překonat nejbližší kopec, aby odhalil dějiště požáru, ale zdřevěnělé nohy a celková malátnost mu to neusnadnily. Legolas si konečně všiml, co se děje a mladíkovi pomohl. Z kopce byl vskutku skvělý výhled na tu spoušť, za kterou byli jistojistě zodpovědní skřeti. Malá usedlost, nejspíš statek, teď už to bylo těžké poznat. Dům a stodola lehly popelem. Aragornovy oči toho na tu dálku neviděly víc, ale bohatě mu to stačilo. Legolasovy oči však viděly vše a jeho srdce se sevřelo odporem a strachem o Aragornovu příčetnost, až to také spatří.