Osud nepotřebuje důvod... (Hobit ff)

5. Jako lovná zvěř

Tauriel se vzbudila s pláčem. Už si na to začínala zvykat, od Kiliho smrti se to stávalo normou. Každou noc byla nucena ve snu znovu a znovu sledovat, jak umírá. A nikdy to nebylo lehčí než napoprvé. Srdce měla obtěžkané, že jí téměř znemožňovalo dýchat. Slzy byly stejně hořké a stejně marné. Nezbývalo jí, než je setřít, otočit se na druhý bok a zkusit znovu usnout. Ale vzpomínka na Kiliho úsměv jí to neumožnila. Bylo to příliš. Neustále ho viděla před očima a ve výsledku bylo jedno, jestli mrtvého, nebo živého, zdravého a šťastného. Byl pryč. Chtěla mu toho tolik říct a chtěla toho od něj tolik slyšet. Nestihli společně skoro nic. Proč jen k ní byli Valar tak krutí? Jaké mělo její utrpení smysl? Proč musela svou nesmrtelnou lásku věnovat smrtelnému muži? K čemu je jí láska, když působí jen bolest? Vzpomínala na svá slova, která pronesla ke králi, když třímala ruku svého padlého trpaslíka. Mohl jí král ochránit před tou bolestí, mohl jí zbavit toho břemene? Potom, čeho byla svědkem v zahradách už nevěřila, že je to možné. Štěstí z nalezené lásky a bolest z její ztráty jsou dvě strany téže mince, které nelze oddělit. Tauriel tedy musela věřit, že další den, který položí na oltář ochrany svého domova jejímu srdci ulehčí.

Za úsvitu s desítkou svých mužů vyrazila hvozdem na jih. Pavoučí území se rozpínalo napříč celou oblastí, dokonce už i na sever od Lesní říše. Zlo však přišlo z jihu z Dol Gulduru. Infikovalo celý hvozd temnotou jako zhoubnou nemocí. Když to přišlo poprvé, stromy chřadly a volaly o pomoc. Všem elfům to tehdy trhalo srdce naslouchat nářkům hvozdu. Nemohli mu však pomoci. Ten jed se plazil půdou od jednoho stromu ke druhému. Byla to epidemie, která se nedala zastavit. Vyhnala z hvozdu Enty a všechna zvířata, kromě Mirkwoodských jelenů, kteří byli známi svou velikostí a odolností. Lesní elfové, ale především král měl k těmto zvířatům zvláštní vztah. Stala se jejich národním symbolem a jakýmsi ztělesněním elfských ctností, hlavně tedy pýchy a nezlomnosti. Populace těchto nádherných, majestátních tvorů se ale i tak povážlivě ztenčila, protože pavouci i skřeti si oblíbili jejich maso. Jeleni se tedy zdržovali čím dál blíž Lesní říši, kde byli pod ochranou Tauriel a jejích lidí.

A kapitánka stráží se nehodlala vzdát. Za posledních několik měsíců, co se pavouci přemnožili, si vybudovali cestičky mezi jednotlivými hnízdy. Nebylo nijak těžké je najít, pavouci byli pomalí a nemotorní, proto si z používaných tras odstranili co možná nejvíc překážek, jejich robustní, chlupaté nohy navíc v prachu zanechávaly nezaměnitelný vzor a všechny větvičky a spadané listí odhrnuly stranou. Těch stezek by si zkrátka všiml i slepý a Tauriel se svou družinou už je znali jako své boty.
Poslední dobou se zdálo, že pavouci pochopili, že si s elfy není radno zahrávat. Přestali je napadat a kdykoliv byla Tauriel s ostatními poblíž, zůstávali schovaní a nepoutali na sebe pozornost. Zřejmě byli nakonec přeci jen dostatečně inteligentní na to, aby pud sebezáchovy předčil jejich hlad. Jenže Tauriel nestála o koexistenci s těmi odpornými tvory, co okupovali jejich území. Přála si je vyhladit, nebo alespoň vyhnat, jenže její elfský původ a vštípené mravy jí nedovolovaly zabíjet, pokud nešlo o obranu. Skoro, jakoby to ty slizké, ohavné stvůry věděly.

V tichosti hvozdu bylo slyšet, když na zem dopadl list, ne však elfský krok. Lidské oko by téměř nemohlo postřehnout, jak rychle se takový elf dokázal pohybovat ve známém prostředí. Tauriel a jejích deset věrných běželi na jih, lehcí a mrštní jako jarní vánek, který sotva pohne listem. V hvozdu se držela mlha. Vzduch byl těžký ledovou vlhkostí, která mrazila v plicích. Sníh tu nebyl. Co na tom, že se v tomto období celá Středozem oblékla do bílého závoje, na prokleté, zkažené půdě Temného hvozdu se neudržela ani vločka. Skrz holé koruny proniklo více světla, leč stromy zůstaly stejně, ba snad ještě více ponuré, než si Tauriel pamatovala z léta.