Znovu se setkáme

1.

"Už toho mám dost!" křičel starší muž a vztekle hodil knihou na mladého muže sedícího před ním.

"Ale, snad se nic tak zlého nestalo. Nebo snad jo?" řekl mladík, který se sotva vyhnul letící knize, která skončila na podlaze za ním.

"Nic tak zlého se nestalo .... nestalo" opakoval hysterickým hlasem starší muž.

"No..." nadechoval se mladý muž. Chtěl něco říct ale byl přerušen.

"Jen si vzpomeň, co si zase včera udělal!" řekl už klidnějším hlasem stařík.

Ať se mladý muž snažil jak chtěl, nemohl si vzpomenou, co se včera tak hrozného mohlo stát. Vždyť se ráno, nebo teda spíš odpoledne probudil doma, v pyžamu a sám. A najednou mu to seplo.

Vzpomněl si že byl na večírku a trochu se opil. Trochu víc. A pak si matně vybavuje, že někomu polil šaty. A pak se pozvracel....ale jak to že se probudil doma.

Pomalu si vše začal vybavovat.

Další vzpomínka mu hned naběhla. Běhal po ulici, kde se svlékal a volal *mami, už jedem domů* na ministryni financí.

"Tak co, už si vzpomínáš?" zeptal se stařík mladšího muže, když vyděl, jak mu to šrotuje v hlavě.

"Na něco malinko. Dobře tedy. Dovol abych ti milý vnuku osvěžil paměť," hodil před něj několik fotek.

Mladík si vzal fotku do ruky a začal si ji prohlížet.

Na té jedné byl na ni on. V ruce měl baseballovou pálku a stál u rozbité, docela drahé limuzíny.

Na dalších byl zase on, jak se pere s policisty. Ti ho pak nakládají do policejního auta a odvážejí na stanici.

A na té poslední je taky on, jak vychází s dědou, Kimmem a rodinným právníkem z policejní stanice.

"No... co na to říct...." koktal mladý muž a přitom položil fotky zpět na stůl.

"No, povídej! Jsem opravdu zvědavý na tvoji odpověď!" podle hlasu vypadalo, že se starší muž už uklidnil ale výraz jeho tváře říkal něco jiného.

Mladší muž se díval do země a mlčel, nevěděl jak má odpovědět. Nevěděl, jaká odpověď by jeho dědu uspokojila. Nechtěl ho naštvat ještě víc, než už naštvaný je.

"I mlčení je odpověď. Takže Maxi, aby bylo jasno, víš co pro nás takový skandál může znamenat, že ano?" zeptal se starší muž Maxe.

"Ano, vím dědo... omlouvám se" řekl Max dědovi se smutkem v hlase. Věděl že to co se stalo včera bylo už moc.

"Dobře, takže víš i to, že po každém průšvihu musí přijít i trest. Že ano?" starý muž se zeptal a vytáhl ze šuplíku ve svém pracovním stole červenou složku, kterou podal Maxovi.

Max vzal složku ze stolu, ale bál se jí otevřít. Nebyl si jistý, jestli chce vidět to, co je uvnitř.

"Odevzdej mi prosím svoje karty. Všechny! Pak mi odevzdáš i klíče od auta a od bytu. Tam si teď půjdeš sbalit akorát oblečení a pak je předáš tady Kimmovi." řekl starý muž rozhodně.

Nerad svého vnuka trestal. Však to byl jediný člověk z rodiny co mu ještě zůstal. A možná v tom byl ten problém. A možná i v tom že neměl matku a ani otce, kteří by se o něj starali.

(Max vyrůstal jen s dědou. Jeho otec odešel od rodiny, když se narodil a matka se upila k smrti. Sourozence neměl. Bohužel děda Appo musel chodit do firmy, kterou řídil a jednou ji měl Max zdědit.)