My sister(5sos)cz

Lavička...

*Caroline

Po obědě jsem se chtěla jít pojít. Musela jsem přemýšlet o mně a o Lukovi. Sedla jsem si u přístavu na lavičku. Na téhle lavičce se toho tolik stalo. Jak jsme se poznali, naše první pusa, naše rande, tohle všechno je spojeno s touhle obyčejnou lavičkou.

13.květen 2010

Je pátek třináctého, celý den se mi nedaří. Ráno jsem zaspala a tak jsem nestihla důležitý test. Oběd mi spadl na mou nejlepší halenku, naneštěstí bílé barvy. A když jsem se rozhodla, že vyrazím na své pblíbené přemýšlecí místo u přístavu, spadla jsem na beton a rozbila si koleno. Na to už jsem ale nebrala ohled, takže tu teď na lavičce sedím a snažím se nevnímat pramínek krve, který mi stéká po pravé noze. Chce se mi brečet. Minulý týden se se mnou rpzešel můj kluk. Nebylo to sice nic moc vážného, áe záleželo mi na něm a hrozně mě bolelo, když mi řekl, že jsem bezcitná mrcha. Ve škole mě nikdo nemá rád, protože mám bohatého otce, nlsím slušné oblečeni, jsem platinová blondýna. Hned jak jsem před rokem nastoupila, protože jsme se stěhovali, začal o mně někdp šířit pomluvy. Luis, ten můj teď už bývalý kluk, se mě vždycky zastal, nevyděl ve mně nějakou paničku, ale jak jsem dneska zjistila, jenom to hrál, protože to chtěla Anna, jeho holka. Věděla jsem, že spolu chodili, Luis mi to řekl. Rozešli se, protože si prý nerozuměli, ale byla t o jen přetvářka. A nejhorší na tom je, že celá škola to věděla. Připadám si jako husa.

Sklonila jsem hlavu, aby si nikdo z kolemjdoucích nevšiml pár neposlušných slz, které mi ztékaly po tvářích.

"Jsi v pořádku?" Zeptal se mě milý klukovský hlas. Zvedla jsem na něj pohled. Modrooký blonďák se na mě lehce usmál.

"Jo, jen jsem dneska měla špatný den." Odpověděla jsem a doufala, že už se o mě nebude zajímat. Ne, že byl nebyl pěnký, vážně se mi líbil, ale nwchtěla jsem , aby mě takhle viděl.

"Můžu si přisednout? Pro mě to byl taky vážně hdně záživný pátek třináctého." Uchechtl se. Trochu jsem se posunula, jako znamení, že mi to nevadí a on si přisedl.

"Mimochodem jsem Luke." Řekl a natáhl ke mně ruku.

"Caroline. Těší mě." Usmála jsem se. Někoho mi připomínal. "Je nějak možné, že jsem tě iž někde viděla?" Zeptala jsem se narovinu. On se znovu uchechtl a začal se drbat na zátylku.

"No, Sydney je malé město." Podívala jsem se na něj pohledem alá 'tohle ti nezbaštím'. "Dobře. Je možné, že mě znáš díky zpěvu."

"Jsi Hemmings? Luke Hemmings?" Znám ho! Podíval se na mě podezřívavým pohledem. "Párkrát jsi zpíval u otce. Ve white garden, pořádá tam setkání svých odporně bohatých přatel." Objasnila jsem.

"Jsi Gomezová?" Zeptal se nejistě. S úsměvem jsem přikývla.

"Co se stalo?" Zeptal se opravdu starostlivě a já se tam skoro zhroutila. Řekla jsem mu všechno. O Luisovi a Anně, o škole, i o tom, že se rodiče rozvádí. To neví nikdo, ani já bych to neměla vědět, ale jednou jsem přišla ze školy dřív a o i to zrpvna probírali. Vědela jsem, že se už nemilují, že otec má milenku a matka každý večer obráží bary. Když jsem skončila s výkladem mého života, podívala jsem se na Luka. Celou dobu mě pozorně poslouchal a hladil po zádech.

"Díky, že jsi mě vyslechl." Setřel mi slzy z tváře.

"Doufám, že ti je líp. Mně mnohdy pomůže jenom, když se z toho vymluvím." Zasmála jsem se a on se mnou.

"Tak to jsme na tom stejně." Řekla jsem a tan začal. Náš vztah. Vždyvky jsme chodili na tuhle lavičku, aby jsme si připomněli, že naše pouto vzniklo vastně z bolesti a proto bude vždy velmi silné.

Teď o tom ale začínám pochybovat. Ne, že by jsme se hádali, ale je mezi námi napětí a už to není tak krásné jako na začátku. Myslela jsem, doufala, že se nerozejdeme. Jako staří budeme sedět na lavičce u našeho domu. Smát se s neposednými vnoučaty. Ale teď vím, že se to nikdy nestane. Je mi jasné, že čím dřív náš vztah ukončím, tím lépe pro nás oba. Teď hned ale ne, musím si s ním nejdřív promluvit a dát mu najevo, kam směřují moje myšlenky čím dál častěji. Vstala jsem z lavičky a vydala se do vily za Lukem.

Trochu kratší. Jsem v nakupáku a chytám wi-fi, takže další díl asi až ve středu nebo když ji zase někde chytnu.