Nejsme jen bratři

-4-

„Pojď, jdeme dodělat učení". Odemknul jsem, otevřel a nechal ho vyjít prvního. Sešli jsme zpět do obýváku a macecha mě propaluje pohledem. „Omluvil jsem se, stačí?" jen jsem prohodil, aby neměla další kecy a usadil se vedle Matea.

Po večeři jsem šel spát, byl jsem z tréninku dost vyčerpaný a myslím, že zítra to bude ještě dost ostrý.

Probudil jsem se a lehce vyděšeně jsem se kouknul na mobil, zda jsem neprošvihnul budík. Uf, naštěstí jsem se probudil dřív. Ranní hygienu jsem spáchal rychle, nasnídal se a nechal se odvést do školy.

„Dominiku, konečně, není den, kdy by si nepřišel pozdě, co?" Obdařil mě zábavnou poznámkou Marek a ťukli jsme si, stejně tak s Tomem. „Tak to není, jen můj odvoz má vždy nějaký problém". Protočil jsem nad tím oči a vydal se do školy.

Opět procházíme kolem záchodů a slyším Patrika. On si nedá ani jeden den pohov, že. Prudce jsem otevřel dveře tím, že jsem do nich kopnul, vešel s rukama v kapsách a zahleděl se na Patrika, který se polekal. „Oh, to jsi ty. Ještě jsem-". „Patriku, myslím, že už to stačilo. Jsou to víc jak dva roky, co ho takhle šikanujete, najděte si jinou oběť". Zvolal jsem nadřazeně a dal hlavu výš. „Jen proto, že si šesťák si na mě dovolat nemůžeš. O tolik starší nejsi a vyšší taky ne", řekl a přešel ke mně. „To možná ne, ale silnější jsem určitě". Napnul jsem každý sval v těle. „O tom silně pochybuji", zvolal a jednu mi ubalil, až jsem z toho spadnul na zadek. „Co jako jinak uděláš, hm? Jen proto, že si najednou řekneš, abychom ho nechali, myslíš, že budu dělat, co ty si pískneš? Hm?" stál nade mnou, jako kdyby to tu patřilo jen jemu, ale v tom se šeredně plete. Tady velím já. Ze země jsem se dostal opravdu rychle a vrhnul jsem se po něm. Shodil jsem ho na zem, spadnul na záda, takže na chvíli ztratil dech, pro mě výhoda. Párkrát jsem mu dal pěstí, než do mě začali jít jeho blbý kámoši. Naštěstí tam byl semnou Tomáš s Markem, takže mi s nimi píchli. „Hele ty grázle. Dovolil jsem ti ho šikanovat, ještě jednou na něj vztáhneš ruku a přijdeš o ni, slyšíš mě!" křiknul jsem po něm a plivnul mu přímo do tváře.

Najednou se otevřeli dveře, ale já nezaregistroval, kdo vešel, jen jsem do něj bušil dál. „Tak dost!" někdo nás okřiknul a já se vztekle podíval do dveří, kdo tam stojí. Byl to ředitel. Ajeje, průser.

Odvedl nás všechny do ředitelny a zavolal naše rodiče.

Chvíli jsme tak čekali, než dveře rozlítli a v nich stála ustaraná blonďatá macecha. Přiběhla ke svému synovi a začala ho zkoumat. "Jasně, jsem v pořádku, díky, že se zajímáš". Prolétlo mi hlavou a jen jsem nad tím protočil oči. Vešel dokonce i můj otec, který mě jen propaloval pohledem. Super, ten tu fakt chyběl. Do pár vteřin se objevili rodiče všech a chtěli vědět, co se jim stalo. „Vážení rodiče, nevím přesně, co se tam stalo, ale myslím, že nám to jistě poví". Promluvil ředitel klidně, ale přesto vytočeně. „Ten blb mě napadl!" zvolal první Patrik a hned dostal pohlavek od své matky. „Jak to mluvíš před ředitelem", špitla a hned se začala omlouvat. Ředitel to nechal být, ale chtěl vědět víc. „Jo, to určitě. První ránu si udělal ty, já se jen bránil", řekl jsem čistou pravdu, ale nevypadali, že by mi chtěli věřit.

„Lžeš!" „Myslíš si, že lžu? Jo? Zeptáme se tady Matea, jak to bylo, přeci jen tam byl jako svědek", jen jsem to nadhodil, aby to bylo všem jasné a pociťoval propalující pohled, který dost dobře znám z domu. „Chlapče, ty nevypadáš, že by ses pral, co se tam stalo?" Zeptal se slušně ředitel a opřel se o svůj stůl. Chvíli hleděl po všech, dokud se nezastavil na mě. Jen jsem mu naznačil rukama, aby zhluboka dýchal a po chvíli se konečně rozmluvil. „Pane řediteli, o-opravdu to byl on, kdo dal první ránu", ukázal na Patrika, který málem vyletěl z kůže. „Lži! Čisté pomluvy!" Zakřičel, ale ztichnul hned, jakmile jsem se na něj jen podíval. „Kvůli čemu, víš to?" „Ten kluk mě přes dva roky šikanoval a on mi pomohl", kouknul na mě a lehce se usmál. Poskočilo mi nad tím srdce a jen tikám pohledem po podlaze. Co to bylo za pocit? To neznám.