Nejsme jen bratři

-30-

Vstal jsem jako každé ráno a šel dolů na snídani. Táta už tu seděl a četl si noviny a mamka dělala snídani u plotny. „Dobré ráno". Zvolal jsem s úsměvem a posadil se ke stolu. „Dobré ráno, jak ses vyspal?" Optala se mile mamka a postavila přede mě talíř s lívanci. „Měl jsem takový divný sen. Už ani pořádně nevím o čem byl, jen mi přišlo, jako kdybych přišel o něco důležitého". „Byl to jen sen, o nic si nepřišel. Nelam si nad tím hlavu". Pohladila mě mamka po hlavě a usedla k nám ke stolu. „Tati, dnes zajdu do doupěte něco dořešit, Jizva a Puška přijdou později, aby mi s něčím pomohli". „Ale ovšem, koneckonců, gang je teď tvůj". Ano má pravdu, teď ho vedu já a táta si může konečně odpočinout.

Přejel jsem do doupěte s čistou hlavou. Tedy, ne plně čistou. Stále jsem přemýšlel, co bylo v tom snu tak zvláštního, že musím nad tím stále přemýšlet. „Nýgene, konečně jsi tady". „Tak co se děje", optal jsem se a šel si sednout do křesla. „Jde o to, že Tony nám nechce prodat zbraně". „A to jako proč?" Nechápavě pozoruji Jizvu, který něco hledá v diáři. „Mimochodem, kde je Mateo?" Optal jsem se a začal se rozhlížet kolem. „Kdo je Mateo?" Podivili se všichni přítomni. „Mateo, můj bratr", podivil jsem se tentokrát já. „Ty nemáš bratra Nýgene". Proč mi tyhle slova tak ubližují? Kdo je vůbec ten Mateo? Ani sám nevím, jak bych ho měl popsat, ale pamatuji si jeho jméno. „Pálko, teď odlož všechny věci a vyhledej mi muže jménem Mateo Mish, pokud možno, co nejdřív". „Rozkaz", začal hledat a já se pokusil vyřešit zbraně.

„Mám ho. Je ve městě, přítel jménem Viktor, jsou spolu jen pár měsíců. Otec zemřel, matka Andrea, vdova, ale má přítele, se kterým je už pár let". „Pošli mi adresu. Jizvo, Puško, pojďte semnou". Vzal jsem bundu a vyrazil k autu, jako když mizí pára nad hrncem.

„Co se děje Nýgene? Kam to jedeme a kdo je ten kluk?" Optal se zvědavě Puška a připoutal se. „Vím, že to zní bláznivě, ale mám pocit, jako kdybych ho znal. Jako kdybych o něco přišel a on mi to pomůže najít". „To nechápu. Nikdy ses o něm nezmínil". Řekl váhavě Jizva a snažil se hledět z okna, aby semnou nemusel mít oční kontakt. „Musí to fakt znít divně, ale když jsem se ráno probudil, něco mi chybělo a já nevím co. Ani já si o něm nemůžu nic vybavit, jen vím, že je pro mě nějak cenný". „V pohodě Nýgyne, najdeme ho a uvidíme, jak to bude pokračovat". Pověděl poklidně Jizva a sledoval cestu před sebou.

Pevně jsem svíral volant i pár minut poté, co jsem vypnul motor před domem, ve kterým nejspíš bydlí. „Tak jdeme?" Optal se Puška a vylezl z auta. Hned vzápětí na to i Jizva, jen já tam tak tiše zůstal a přemlouval se vyjít z auta. Dveře se otevřeli a vytáhli čtyři ruce. „No tak Nýgene, už jsme sem dojeli, tak zazvoň, ať tohle můžeme nechat být". „Jizvo", napomenul ho Puška a praštil do ramene. „No co, neřekl jsem nic špatně". „Jen ho nech, má pravdu. Když už jsem tu, musím alespoň zjistit, jestli mě pozná". Přešel jsem ke dveřím a váhavě hleděl na dveře. „Promiň Nýgene, celý den tu být nemůžeme", prohodil Puška po chvíli a zazvonil. Na místě jsem zkameněl, jakmile se začali otevírat dveře. „Přejete si?" ve dveřích se objevila blonďatá žena, která mi přijde tak povědomá. „Andreo?" Zvolal jsem bez rozmyšlení. „Promiňte, my se známe?" zmateně se optala a naklonila mírně hlavu do strany. „Oh ne, omlouvám se, jmenuju se... jmenuju se Dominik paní, je doma váš syn?" „Ano je, pojďte dál, zavolám vám ho". Pověděla mile a upřímně a to byl od ní první vřelý úsměv, který jsem kdy dostal. Posadil jsem se v obýváku a Jizva s Puškou hned po mém boku. „Ty ses představil jako Dominik? Proč?" „Nevím, zmatkoval jsem. Něco ve mně mi řeklo, že je to tak lepší".