Nejsme jen bratři

-7-

Když už jsem neměl co dělat, tak jsem si jen lehl na postel na možnou půl hodinou a hleděl do stropu. Najednou někdo zaťukal a já se se nedobrovolně postavil a přešel ke dveřím. Otevřel jsem a hledím na Matea. Čekal bych otce, nebo možná i macechu, že mi chce zase vynadat, ale jeho opravdu ne. „Co tu děláš?" optal jsem se nezáživně a udělal mu místo, aby mohl vstoupit. „Pohádal jsem se s mámou", vím, že není jeho vina, že se musel narodit zrovna ji, ale byla jen otázka času, než ji rupnou nervy a bude po něm řvát. „O čem". „Řekl jsem jí, že nechci odjet, jenže ona mě vůbec neposlouchala a spíš si začala vymýšlet důvody, proč odjet". „Ach tak", posadil jsem se na postel a sledoval, jak si sedá po mém boku.

„Já opravdu nechci odjet", promluvil tiše, sotva jsem mu rozuměl a utřel si tváře. Lehce popotáhnul, takže jsem poznal, že brečí. „Neříkej mi, že bulíš". Měl jen sklopenou hlavu, ale zahlédl jsem, jak mu spadla slza přímo do klína. „Rád bych ti řekl teď pěkná slova, ale bohužel já s tím nic nezmůžu. Ale můžu ti dát radu, když budeš tam. Nebreč, najdi si přátelé a nenech se šikanovat". Opřel jsem se o roh postele a sledoval, jak se rozbrečel naplno.

„Pojď sem", poklepal jsem na místo vedle sebe a vřele se usmál. Popotáhnul, utřel si slzy a posadil se vedle mě. „Proč vlastně nechceš odjet. Co já bych dal za to odtud vypadnout". Pověděl jsem upřímně a sledoval jeho upřímný pohled. „Nechci tě tu nechat", vylezlo z něj po chvíli a já jen zmateně pozoruji jeho tvář. Opět mi poskočilo srdce a já se silně chytl za hruď. Co je to sakra za pocit? „Jsi v pořádku?" optal se ustaraně. „Jsem. Nenecháváš mě tu, jakoby jdeš do zahraničí kvůli učení. Ber to pozitivně, naučíš se tam mnohem více věcí než tady". Hledal jsem pro něj pozitiva, ale podle jeho tváře mu to spíše ubližovalo. Opět začal natahovat, ale to už jsem ho čapl, přitáhl blíže do obětí a nechal ho tak. Měl položenou hlavu na mé hrudi, jenže moje srdce v tu chvíli začalo bít dvakrát rychleji. „Proč ti srdce bije tak rychle?" optal se ustaraně, položil hlavu více na hruď, aby se zaposlouchal. Co mu teď mám jako říct? Rychle něco vymysli. „To je vzteky", zalhal jsem.

„Aha", mírně se podivil a nadále mlčel. Přišlo mi, že po pár minutách usnul.

„Spíš?" zašeptal jsem tiše a on jen pravidelně oddechoval. Takže opravdu usnul. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Natáhl jsem se pro mobil a udělal si společnou fotku. Za ty dva roky jsme se nikdy nevyfotili, tak ať mám alespoň památku. Přeci jen nevím, jak dlouho bude pryč.

Únava dohnala nakonec i mě a usnul jsem.

Probudil mě až budík z mobilu vedle mé hlavy. Ospale jsem mobil vypnul a zahleděl se na Matea vedle mě. Stále se neprobudil a budit ho nechci. Mírně jsem se odtáhnul, přikryl ho víc a vytratil se z pokoje udělat ranní hygienu. Je pátek, a končíme dnes dřív, ale ne tak dřív, abych mohl jet na letiště s ním, ani by mi to macecha nedovolila. Vyjdu z koupelny a vidím přes chodbu do kuchyně, jak otec dělá snídani. Neříkej mi, že dnes vaří on. Že by to byl začátek dobrého dne?

Vrátil jsem se zpět do pokoje s dojmem, že je vzhůru, ale on stále spal dál. Přemluvil jsem se a šel ho probudit jemným pohlazením po vlasech. Rozespalýma očima si mě začal prohlížet. „Vstávej, už je ráno. Za chvíli pojedeš na letiště, musíš se připravit". „Já nechci", zakňučel rozespale a otočil se na druhý bok, zády ke mně. „Jenže musíš, takže dělej", zvolal jsem mírně mrzutě. „Ještě chvíli", jen otočil hlavu a udělal smutný pohled. Opět mi moje srdce poskočilo. Beze slova jsem vstal a šel se prostě převléct, na to nemám čas.

Když jsem měl vše připravené, včetně věcí do školy, přešel jsem znovu k posteli, kde ještě stále polehával Mateo. „Napočítám do tří, jestli do té doby nevylezeš, tak za tebou nikdy do zahraničí nepřijedu. Jedna-", nestihl jsem ani pokračovat, ve vteřině vstal a zmizel mi z pokoje. „No vida, to bylo lehké", zasmál jsem se nad tím, čapl batoh a šel do kuchyně na snídani.