Nejsme jen bratři

-25-

Když jsem doběhl, uviděl jsem Matea, jak klečí na Oliviiných zádech. „Slez ze mě ty malej hajzle!" Štěkla po něm a mě pobavila tahle podívaná. „Ty děvko, nemysli si, že nevím, že roztáhneš nohy kde komu. Myslíš si, že tě vojede? Jsi šeredně na omylu! A tvoji dohodu nepřijímám". Chytl ji za vlasy a vytáhl výš i když na ni stále klečel. Páni, ten má teda slovník, nečekal bych to od něj. „Takže buď té lásky a drž se od něj dál, nebo ten tvůj zmalovaný ksicht už nikdy ani nenalíčíš! Budeš ráda, že vůbec vytáhneš paty z pod mostu odkud si vylezla!" praštil s ní a vstal. Otřel si oblečení a chtěl odejít, ale zastavil se na místě, když mě zahlédl. „Ehm, Nýgene, jak dlouho tu jsi?" optal se nervózně. Olivie se ztěžka zvedla a jakmile se otočila, uviděl jsem její obličej. No pěkně dostala. „Už nějakou dobu. Pojď semnou". Zvolal jsem hnusně a šel první.

Vešli jsme společně do kanceláře a jakmile byl uprostřed místnosti, zamknul jsem. „Proč jsem měl při-", ani nedořekl a já se mu přilepil na rty. Pokusil se mě odstrčit, ale já ho začal dravě líbat a konečně se po chvíli přidal.

„Ani nevíš, jak na tebe byl krásný pohled". Zavrněl jsem mu do ucha a on se zachvěl. „Já..., omlouvám se, ujelo mi to". „To je v pořádku. Tady si své místo musíš vybít a že si začal zrovna ní, to smekám". Chytl jsem mu zadek a zmáčknul. Lehce nadskočil a sklopil pohled na moje ruce. „Takže, co bude teď?" optal se nervózně. „Řekni mi, proč jste po sobě tak vyjeli", lehce jsem povolil, ale nechal si ho blízko těla. Jeho pohled z mých rukou spadnul úplně k zemi. „Hm?" „Vytočila mě". „V čem?" zářivě jsem ho pozoroval. Líbil se mi, když byl takový. „Vychloubala se a říkala, že se s tebou vyspí, jakmile bude mít možnost. Nabídla mi dohodu, kterou bych nepřijal". Přišlo mi, jako kdybych slyšel, jak zaskřípal zuby. „Jakou dohodu ti nabídla, že skončila takhle?" Zahleděl se mi do očí a pohled sklopil. Ucítil jsem divnou kapku, která mi padla do trika a zůstal po ní jen malinký flíček. „Řekla, že až budete mít svatbu, tak mě pozve, ale jen z donucení. Pokud tedy přijmu dohodu a to tu, že se tě vzdám hned". Klepal se jak ratlík a přišlo mi, že plakal. „Promiň, vím, že je to čistě jen tvoje volba, koho si vezmeš nebo budeš. Jenže...", popotáhnul a snažil se uklidnit. Svůj pohled zvednul a zahleděl se mi do očí. „Nechci o tebe přijít. Je mi jedno, jestli budeme čistě jen bratři, nebo něco víc, nebo i jen známý, jak si říkal, opravdu je mi to jedno. Ale při představě, že tě ztratím úplně, rve mi to srdce". Se slzami v očích pověděl, a to rvalo srdce mě ho tak vidět. Rychle jsem ho objal a on tam jen stál jako tvrdé Y. „Toho se bát nemusíš. Je jedno, jak moc jsem naštvaný, vždy máš u mě v srdci místo, které ti nikdo nezabere. Vím, že jsem se k tobě nechoval pěkně, tak jak by sis zasloužil, jenže tvůj odjezd mi fakt ublížil a to, že si mi nenapsal, mě dostalo do kolen". Přiznal jsem a pocítil jeho ruce na své hrudi, které mě od sebe lehce odtáhli. „Jenže já ti chtěl napsat. Ale jakmile jsem usedl do auta, máma mi ten papírek sebrala a já neměl, jak tě kontaktovat". Pověděl upřímně a ustaraně. „Takže ty by si mi jinak napsal?" optal jsem se se zájmem v hlase. „Ovšem, že napsal". Ruce mi dal na záda a přitiskl si mě k sobě.