Nejsme jen bratři

-11-

„Kde jsi byl tak dlouho?" zeptal se Jizva hned, jakmile jsem usedl. „Něco jsem řešil. Dítě neumí ani poděkovat za záchranu. Proč jsou dnes tak nevychovaný". Zmateně pohlédli na sebe a poté zpět na mě s otázkou očích. „Někdo se na záchodech pokusil někoho znásilnit, když jsem mu pomohl, ani poděkovat nedokázal". Napil jsem se drinku a zapálil cígo. „Ale musím uznat, měl kuráž", pohlédl jsem do pódia a pokusil se ho najít. „Neříkej, že se ti ten kluk zalíbil", kýčovitě pověděl Puška a našpulil rty. „Líbil by víc, kdyby neměl modrý oči", otočil jsem pohled zpět na ty dva a dal si dalšího páva z cíga. „Ještě mi řekni, že má tmavý vlasy". Jen jsem mlčky přikývl a dokouřil zbytek cíga. „Myslím, že ho vidím, támhle ten? Ten vedle toho blonďatého kluka?" Hleděl do davu a já vůbec nevěděl kam koukat. Až pak jsem si ho všimnul, jak tam pohybuje boky vedle jeho kámoše. „Jo to je on", prohodil jsem a dopil svůj drink. „Nevypadá tak špatně". Nadhodil Jizva a já ho ihned zpražil pohledem. „Ruce pryč", řekl jsem a rozhodl se odejít. „Už půjdu, nějak mě přešla nálada, bavte se". „Jasně, zatím". „Měj se". Rozloučili jsme se a já se těsně u východu otočil na toho kluka. Nejspíš se už baví, aspoň někdo.

Nalezl jsem do auta a odjel do svého domu. Rovnou jsem zalezl do postele a usnul.

Probudila mě SMSka, která mi přišla na mobil těsně vedle hlavy. Kdo by nebyl v tuhle chvíli protivnej. Rozmrzele jsem se natáhl pro mobil a kouknul, kdo mi píše v tuhle hodinu. Ono je teprve sedm? Ať už píše kdokoliv, musí k tomu mít dobrý důvod. Vztekle jsem otevřel zprávy a zjistil kdo píše. Otec, no super. "Nechceš se dnes zastavit na oběd? Máme dobré zprávy". „To si snad dělá srandu", vyslovil jsem místností a slyšel menší ozvěnu. „OK, stavím se", jen jsem odpověděl, odložil telefon a jen hleděl to stropu. Už neusnu.

Ještě jsem tak nějak uklidil, aby se neřeklo, oblékl se a odjel do mého starého domova.

Nebudu lhát, od doby, co mě padlo 18 a školu jsem měl hotovou, ihned jsem se odstěhoval. Kdo by chtěl zůstat doma s někým, kdo vám v jednom kuse jde po krku.

Otevřu si dveře, vejdu do chodby, sundám boty a zahledím se na boty hned vedle. Někdo tu je? Neřeším, vejdu do kuchyně a tam nikdo. „Otče?" zvolal jsem nenuceně domem.

„Co tu děláš?" naštvaně pověděl hlas někde za mými zády. Otočím se a tam vidím tmavovlasého kluka ze včera. „Co ty tu děláš", zkřížil jsem ruce na hrudi a propaloval ho pohledem. „Pak kdo nemá dost slušnosti, co? Takhle se vkrádat do cizího domu", zvolal nabručeně a s povrchním hlasem. „Hele ty malej sráči, moc mě neser. Věř nebo ne, nechci tu být. Co ty tu vůbec chceš, doufal jsem, že už tě neuvidím", přešel jsem k němu do obýváku, kde stál se zvláštním postojem. „Nápodobně. Jediný sráč široko daleko jsi tu ty", poukázal na mě a stočil pohled někam pryč. „Takže já jsem sráč jo?" zvolal jsem a vrazil mu ihned pěstí. „Ty malej parchante, nevím, kdo jsi, ale mě říkat sráč nebudeš, slyšíš mě?" Chytl jsem ho za triko a vytáhl k sobě blíž. „Nebo co", procedil a zamračil se. Z jeho koutku úst mu tekl menší pramínek krve.