Nejsme jen bratři

-12-

„Dominiku to jsi ty?" ozvalo se někde zamnou mužským hrubým hlasem. „Okamžitě slez ze svého bratra!" Křiknul a já se zarazil. Nebyl jsem jediný. „Dominiku?!" „Bratra?!" křikli jsme oba přes sebe. Na jeho tváří se objevil veliký úsměv, zatímco na tom mém čistá zloba. Pustil jsem ho a jak byl ještě ve vzduchu, tak se praštil hlavou o zem. Syknul, ale neřešil jsem. Sesednul jsem a vstal. „Takže to je ten důvod, proč si mi psal tak brzo?" Jen jsem pokynul hlavu na kluka, který se už stihl postavit na nohy. Trochu si mnul zadní část hlavy, ale i tak se mu úsměv nikam neztratil. „Chyběl si mi!" zvolal a už rozevřel ruce, že mě obejme. Uhnul jsem mu a on objal mého otce, před kterým jsem stál. „Taky tě rád vidím Mateo", pověděl pobaveně otec, ale já se nebavil. Pohlédl na otce a poté na mě. Pustil a přešel o dva kroky blíže ke mně. „Bratře". „Stop, rovnou tě tu utnu. Žádní bratři nejsme, řekneš to ještě jednou a zlámu ti obě nohy", vyslovil jsem s nezájmem a posadil se na gauč. „Jak to mluvíš se svým bratrem?" postavil se přede mě otec a začal mě peskovat, jako to měl vždy ve zvyku. „Tak za prvé, teď už do mě bomby jet nemůžeš, jsem dospělý a ty víš co teď dělám. A za druhé, tahle pijavice nezná základní lidskou slušnost. Neumí ani poděkovat". Zkřížil jsem ruce na hrudi a propaloval otce. „Nevím, kam tím míříš". „Nevíš? Rád ti to řeknu. On včera přišel do mého baru, nevím, koho si obmotal okolo prstu, ale málem se nechal znásilnit na záchodech. Kdybych se do toho nevmísil, ani on, ani jeho kámoš by s tím nic nezmohli". „Já se v zahraničí naučil, že když mi někdo pomůže, na oplátku něco chce. Proto jsem se naučil nebrat pomoc cizích". „A ten tvůj kámoš? Nevypadal, že by uznával to, co ty". Ani nevím, proč jsem to řekl. Jeho slova mě dost překvapila. „Není to kamarád, ale můj přítel na zkoušku". Pověděl s úsměvem a posadil se ke mně na gauč. „Tvůj co?" zvolali jsme s otcem naráz. „Přítel na zkoušku. Byl to kamarád, ale řekli jsme si, že tomu zkusíme dát šanci, ale když to nevyjde, budeme dále přátelé". Proč ty jeho slova teď mnou projela jako nůž. Otec si s ním začal povídat, jako kdyby bylo vše v pořádku, ale jakmile bych se já zmínil o někom stejného pohlaví nějak hezky, už bych dostával čočku. Vstal jsem a stočil pohled na otce. „Odcházím, vzpomněl jsem si, že musím něco vyřídit s Puškou a Jizvou". „Počkej, vezmi s sebou svého bratra", neudělal jsem ani krok vpřed. „Nechci ho sebou, navíc ani neví o co se jedná". „Naučí se to". Mateo jen zmateně kmital pohledem mezi mnou a otcem. Nevěděl vůbec, o čem se bavíme. „Fakt musím?" protivně jsem se zeptal a hned jsem viděl jeho pohled. „Faaajn, tak ale pohni". Šel jsem si nazout boty a koutkem oka zpozoroval, jak se o něčem baví s otcem. „Jestli nejdeš, odcházím sám", na to zareagoval a už měl i na sobě boty.

Otec nás vyprovodil ven, nastoupil jsem do auta a všiml si, že ten malej parchant nenastoupil. Stáhnul jsem okno od spolujezdce a naštvaně zvolal. „Čekáš na pozvánku, nebo co", zareagoval a konečně se posadil.

Rozjeli jsme se a odjeli směr doupě.

Čekal bych, že na mě bude cestou mluvit, ale on byl ticho. Tomu říkám poklidná a tichá cesta.

Dojeli jsme, vypnul jsem motor a vystoupil. Opět se k ničemu neměl a tak jsem jen zaťukal na okýnko, ať zvedne ten svůj zadek a pohne.

Když se konečně uráčil přijít, vešli jsme a rovnou sedl na své obvyklé místo, kde řeším dlužníky. Chvíli jsem pracoval, dokud na mě nepromluvil. „Kde to vlastně jsme", zvědavýma očima si prohlížel místnost. „Nýgene!" Křikl mužský hlas ode dveří a já se na něj prudce podíval. „Vedeme ho". Jen jsem pokynul rukou, aby ho přivedl a odložil papíry. „Pozorně se dívej a uč". Řekl jsem Mateovi, který hleděl na muže ve dveřích.