Kolibřík ▬ ʰᵃʳʳʸ ᵖᵒᵗᵗᵉʳ, ᵇᵗˢ

.•○☼ 3.: Půlnoc ☼○•.

Přestože bylo teprve jen krátce po poledni, obloha byla černá a vzduchem se nesla kyselá vůně deště. Víkend začal silnou bouří, která mladé kouzelníky s lehkým spaním budila celou noc, a jejich mrzutou náladu nezažehnala ani vydatná snídaně a vskutku lahodný dezert. Začarovaný strop velké síně kopíroval počasí venku, a tak šedé mraky spolu s očarovanými kapkami deště, které mizely jen pár centimetrů nad hlavami studentů, doprovázely hřmění přicházející zpoza dvoukřídlových dveří vedoucích na nádvoří.

Nevlídné počasí znemožňovalo dětem trávit první den víkendu venku, a tak si všichni museli najít náhradní zábavu v suchu uvnitř hradu. Někteří se rozhodli trávit volné chvíle ve školní knihovně (Grangerová v čele), jiní se uchýlili do svých společenských místností a buď svolili k nějaké kolektivní hře, nebo se jen poflakovali. Jen malá hrstka se během sobotního dopoledne rozhodla věnovat učení.

„Co je zase tohle?" zeptal se Joe nechápavě, když nahlédl Hoseokovi přes rameno.

Řachavý Petr už ho nebavil a sledovat Patricka se Sam, jak hrají kouzelnické šachy, byla nuda. S balíčkem kyselých hadů se tedy usadil vedle Hoseoka. Chlapec se od nich oddělil už před pár hodinami, aby se mohl v nejvzdálenějším koutě společenské místnosti věnovat studiu.

„Daltonova atomová teorie," odpověděl Hoseok.

Joe se zamračil. „K čemu je to dobré? To pero je očarované?"

Nikdy nepochopil, jak s tím může Hoseok psát tak dlouho, aniž by použil kalamář. Věděl, že existují očarovaná brka, která inkoust nepotřebují, ale pochyboval, že by jeho spolužák něco takového vlastnil, nebo dokonce zvládl sám očarovat. Co se týkalo kouzel, byl mrzimor slušně řečeno neschopný. Hoseok dopsal poslední chemický vzoreček, cvaknutím palce schoval hrot propisky uvnitř plastového obalu a podal ji Joeovi. „Mudlové nemají kouzla. Pokud něco chtějí, musejí to zařídit jinak. Tohle je chemie, pomáhá vědcům vynalézat věci. Léky a stroje a tak."

Mladý kouzelník potěžkal obyčejnou propisku v rukou, zopakoval pohyb, kterým Hoseok nechal zmizet hrot, a ten se opět objevil. „To je dobré! Můžu si to nechat?"

„Jo, mám jich víc," usmál se Hoseok.

„Super, díky!" rozzářil se Joe. „Jak tohle může pomoct s lektvary?"

„No... mudlové nemají lektvary. Naše léky vypadají jinak. Nejsou tak účinné. Neumíme nechat narůst kosti nebo končetiny třeba..."

„Tak proč se to pořád učíš?" nechápal Joe.

Co Hoseoka znal, chlapec se od nich už od třetího ročníku, kdy do Bradavic nastoupil, často stranil a kromě hromady úkolů, které dostávali od profesorů, se věnoval studiu z mudlovských učebnic, kterým ani jeden z nich nerozuměl. Jediná učebnice, ve které bylo něco známého, byla kniha matematiky podobné, jakou se Joe učil soukromě během prázdnin spolu s etiketou a dalšími předměty nutnými pro aristokraty, které je v Bradavicích neměl kdo naučit. Joea soukromé lekce během prázdnin k smrti nudily, ale rodiče byli toho názoru, že je bude v životě potřebovat, a tak jim musel věnovat hodiny volného času místo toho, aby si užíval prázdniny.

„Kvůli rodičům," odpověděl Hoseok na jeho otázku, čímž si u něj vysloužil chápavý pohled a víc se v tom nešťoural.

Hoseok byl rád, že se během těch tří let naučil chápat alespoň základní principy vážených rodin v kouzelnickém světě, a tak pro něj byli rodiče snadná a neprůstřelná výmluva. Nechtěl si představit, jak by jeho spolužáci reagovali, kdyby jim řekl, jak se věci mají doopravdy. Zahleděl se na učebnice po svém boku, některé z nich s ručně dopsanými poznámkami uvnitř.