Kolibřík ▬ ʰᵃʳʳʸ ᵖᵒᵗᵗᵉʳ, ᵇᵗˢ

.•○☼ 10.: Oběti čistokrevných ☼○•.

Hoseok se cítil jako omámený. Myšlenky proudily jedna přes druhou a nedovolovaly mu jasně uvažovat. Sledoval Seokjinova široká záda, zatímco nebelvír platil za jejich pití. Žaludek měl sevřený a v zádech vnímal jehličky mrazu. Kim Seokjin. Nemohl to vstřebat, přestože potomek jednoho z nejstarších a nejmocnějších kouzelnických rodů stál přímo před ním. Přišlo mu až neuvěřitelné, že někdo jako on kráčí chodbami Bradavic, aniž by to ostatní studenti tušili...

Teď už naprosto rozuměl, proč Seokjina možná hrozba vězně z Azkabanu nezneklidňovala. Jeho rodina se dopustila činu ohavnějšího, než jaké kdy stihl spáchat Black. Nebo jaké kdy spáchal Temný pán, z něhož čarodějnici pociťovali nekonečnou hrůzu, aniž by ho měli možnost potkat. Hoseoka děsil taky, obzvláště po loňském roku, kdy představoval reálnou hrozbu i pro něj. Stačilo jednou jedinkrát spěchat vylidněnou chodbou na večeři, omylem vyslechnout rozhovor zlaté trojice. A zbytek školního roku navštěvoval toalety s ledovým mrazením v zádech.

„Nemusíš se mnou zůstávat, pokud je ti to nepříjemné," promluvil Seokjin, když spolu vyšli do chladného večera před hospodou.

Lidí neubylo, naopak se zdálo, že jich je ve vesnici mnohem více než odpoledne. Nejspíš rodiny, které se přišly setkat se svými dětmi ještě před vánočními svátky. Hoseok by si pohled na ně jindy užíval a nasával by do sebe rodinnou atmosféru plnými doušky. Dnes na to však neměl ani pomyšlení. Ne, když vedle něj kráčel Seokjin.

„Já... není mi to – vlastně jo, ale – já nevím... vážně tam umřeli úplně všichni?"

„Do posledního Hwanga," přikývl Seokjin. „Moje rodina byla velmi pečlivá. Mladé matky ještě nenarozených dětí – ty, které se do rodiny Hwang přivdaly – dostaly na výběr."

Seokjin nemusel pokračovat, aby Hoseok pochopil, kam tím mířil. O tomto se v učebnicích nepsalo, ale šeptalo se to mezi kouzelníky, kteří s hrůzou skláněli hlavy před rodem Kimů. I Hoseokovi to přišlo zrůdné a neuměl si představit, jak by reagoval on. Nechat usmrtit dítě, které se ještě nenarodilo, aby nezbyl nikdo, kdo by měl důvod se mstít, nebo hrdě zaujmout místo po boku manžela a zemřít s ním i potomkem pod srdcem na popravišti?

Přesto nedokázal – nemohl se na Seokjina dívat jako na zrůdu. Protože jeho rodiče byli mudlové. Protože kdyby rod Kim nezasáhl, mohl teď Hoseok patřit mezi oběti čistokrevných, kteří si chtěli dokázat svou nadřazenost.

Jako by Seokjin dokázal sledovat jeho myšlenky, jako by v něm četl každé slovo, promluvil: „Kdyby se můj otec nerozhodl tak, jak se rozhodl... kdoví. Možná by se teď Korea třásla strachy před svým vlastním Voldemortem."

Hoseok sebou cukl, jako by ho někdo praštil, a rozhlédl se po kolemjdoucích lidech. Nezdálo se však, že by někdo Seokjinova slova slyšel. Mrzimor měl dokonce pocit, že se jim lidé vyhýbají.

„Diskrétní kouzlo," řekl v odpověď na jeho zmatení starší kouzelník. „Je snadné převzít jejich zvyky, hm? I jejich strach a hrůzu, aniž bys ji sám doopravdy znal, co? Kouzelníci se bojí vyslovit jeho jméno a tím mu oni sami dávají moc."

„Nebojím se vyslovit jeho jméno," promluvil Hoseok rozhlížeje se po lidech, kteří je obloukem obcházeli. Snažil se spatřit tenkou clonu diskrétního kouzla – jeho magie však byla příliš slabá na to, aby ho dokázal vidět, přestože se tolik snažil. „Bojím se chvíle, kdy se vrátí. Bojím se, že ublíží mým rodičům... Nepatřím sem. Není to... není to má válka. Nechci zemřít pro něco, co se mě netýká. A nechci, aby mí rodiče zemřeli kvůli někomu, jako je on..."

Seokjin se usmál, nasměřoval Hoseoka ven z vesnice, kousek dál od hemžícího se davu lidí. Svět okolo nich se ponořil do přítmí, jakmile jim cestu neosvětlovaly lucerny a barevná světla vánočních ozdob či magických dekorací za výlohami lákajících k sobě nové a nové zákazníky.