Kolibřík ▬ ʰᵃʳʳʸ ᵖᵒᵗᵗᵉʳ, ᵇᵗˢ

.•○☼ 4.: Malá exploze ho jistě rozveselí ☼○•.

Dějiny čar a kouzel byly pro studenty pátého ročníku tím nejhorším začátkem týdne. Pondělní ráno bylo stejně mrzuté jako předešlé dny a zdálo se, že počasí už lepší nebude. Přítmí, které kvůli šedivým mrakům v učebně vládlo, uspávalo studenty stejně spolehlivě jako monotónní hlas profesora Binnse.

Uběhlo sotva patnáct minut od začátku výuky, když Patrick, který seděl po Hoseokově pravici, upadl do dřímoty. Brk mu vypadl z ruky a zůstal ležet na pergamenu, kde se tvořila pořád větší inkoustová skvrna. Joe se Sam seděli ve vedlejší lavici a tiše si něco šeptali, přičemž Joe něco zuřivě zapisoval na pergamen. Hoseok byl přesvědčený, že se jednalo o úkol do lektvarů, na který spolužák včera zapomněl – dvouhodinovka s profesorem Snapem následovala hned po dějinách, takže mu příliš času nezůstávalo.

Hoseok se rozhlédl po třídě. Většina studentů upadla do jakési apatie, kdy jen klimbali nebo pozorovali déšť bubnující do oken. Profesora Binnse poslouchal jen málokdo, a ještě méně se jich snažilo o zápis. Hoseok ani nevyndal brk. Drobného ducha vznášejícího se nad katedrou poslouchal jen na půl ucha. V mysli se pořád pohrával s myšlenkou, kterou mu včera večer vnutil Hagrid.

Byl sice teprve začátek školního roku, ale většina spolužáku věděla už dávno, jakým směrem se chtějí po škole ubírat. Hoseok toto rozhodnutí pořád odkládal. Netušil, zda bude chtít po škole zůstat součástí kouzelnického světa. Nebylo nic, co by ho tu drželo – vyjma Půlnoci. Celkově nalezl oblibu v kouzelných tvorech a ve všem, co s nimi souviselo. Učebnici Mloka Scamandera měl přečtenou dávno předtím, než nastoupil do třetího ročníku. Před nástupem do Bradavic netušil, kolik neskutečných bytostí ve světě existovalo.

Během prvních dvou ročníků na Wonhyo nevěnovali kouzelným tvorům tolik pozornosti a Hoseok znal jen ty, o kterých se ještě jako dítě dočetl v pohádkách. Musel se usmát při vzpomínce na první dny ve škole, kdy se dozvěděl, že bájná gumiho není jen pohádka, která měla postrašit neposlušné děti. Jako jedenáctiletý byl tehdy vyděšený k smrti a jeho rodiče netušili, co si počít, když nemohli dítě uchlácholit tím, že devítiocasé lišky ve skutečnosti neexistují.

Zazvonilo. Ostrý zvuk fungoval jako budík a několik studentů kvůli němu polekaně ucuklo. Patrickovi podjela ruka a málem se třískl hlavou do lavice. Profesor Binns utichl, jako když na videu stisknou stop, bez jediného slova se otočil a proplul skrze tabuli ven z učebny.

„Konečně," vydechl Patrick a protáhl se, až několik kostí v jeho těle hlasitě křuplo.

Na rozdíl od něj, Joe se poprvé za roky studia z konce hodiny netěšil. „Snape mi dá určitě trolla. Pořád mi chybí tak deset centimetrů!"

„Kdyby ses neflákal a nenechával sis to na poslední chvíli, tak na to možná nezapomeneš," pokrčila rameny Samantha. „Buď rád, žes stihl aspoň to, co máš."

„Tobě se to řekne, lektvary ti jdou," zamračil se na ni Joe.

„Protože se na ně pečlivě připravuji, na rozdíl od někoho," Samantha se na kamaráda významně podívala.

„Nedělej se," zašklebil se Joe. „Máte nadání na lektvary v rodině."

Hoseok naskládal učebnice do sytě červené brašny s velkým nápisem „HOPE" a přidal se k rozepřené dvojici.

„S nadáním to nemá nic společného, Joe," oponovala chlapci Sam. „Nadání znamená pouze to, že máš startovací čáru pár metrů napřed."

„Tse," odfrkl si chlapec a uraženě zamířil ke dveřím učebny.

„Jestli si ti dva zase sednou k sobě, jednomu z nich bouchne kotlík," zamumlal Patrick, který se ospale loudal po Hoseokově boku.