Kolibřík ▬ ʰᵃʳʳʸ ᵖᵒᵗᵗᵉʳ, ᵇᵗˢ

.•○☼ 5.: Domluv své sově ☼○•.

Byla teprve druhá říjnová středa, počasí však vypadalo, jako by se snažilo předběhnout čas a po hlavě skočit rovnou do listopadu. Neobvyklá zima u rámů oken tvořila brzy ráno námrazu a hustý déšť se zuřivě klikatil po celé ploše skla. Hoseok by nejraději proležel v posteli celé dopoledne. Už druhou noc nemohl pořádně spát. Od chvíle, co opustil sklepení po rozhovoru s profesorem Snapem, měl pocit, že se na něj Joe zlobí. Nechoval se o moc jinak, než u něj bylo normální, ale Hoseokovi se i tak zdálo, že některé jeho poznámky byly ostřejší a jízlivější a většina z nich mu nebyla vůbec příjemná.

Dokonce i Sam s Patrickem si všimli, že se děje něco zvláštního. Patrick se snažil Joea uzemnit pokaždé, když to přeháněl, a Sam držela Hoseoka z chlapcova dosahu co nejdál tak často, jak jen jim to vyučování dovolovalo. Celé úterý trávila v lavicích po jeho boku, zatímco Patrick s Joem seděli opodál.

„Nevšímej si ho," opakovala mu celý předešlý den spolužačka. „Není tvoje vina, že se od začátku roku fláká."

Joe nikdy nebyl na učení a většinu úkolů si jednoduše opsal buď od Hoseoka nebo od Samanthy. Patrick byl v tomto ohledu příliš cílevědomý a poctivý, proto to na něj Joe raději ani nezkoušel. Oba se chtěli po škole uplatnit jako bystrozoři a oba na to měli skvělé předpoklady. V obraně proti černé magii obstáli pokaždé na výbornou a jakékoli praktické dovednosti pro ně byly hračka. Pokud však došlo na teorii a cokoli, u čeho se vyžadovala pečlivost a trpělivost, Joe silně zaostával. Hoseok si někdy říkal, že se Joe povahově hodí spíše do horkokrevného Nebelvíru. Kdovíproč ho Moudrý klobouk zařadil právě to jejich koleje.

Když vešel do společenské místnosti, přivítal ho chaos a rozjařené hlasy třeťáků, kteří se shromáždili u zdi. Ještě rozespalý hlasitě zívl a obešel hlouček dětí. Prsty vytřel ospalky z očí a rozhlédl se. U jednoho ze stolků seděla v křesle Samantha a ještě v pyžamu listovala tenoučkou knížečkou v rudém obalu.

„Ahoj," pozdravil tiše a usadil se naproti ní. „Prasinky?"

„Dobré ráno," usmála se na něj. „Jo, jančí už minimálně čtvrt hodiny. Divím se, že není na nohou už celá kolej."

Většina pátého ročníku a výš ještě spala, jelikož vyučování jim dnes začínalo později než mladším studentům. Hoseok měl první hodinu až v jedenáct a vůbec se na ni netěšil. Když si před nástupem do třetího ročníku volil předměty, neměl ani jen ponětí, jak moc bude u jasnovidectví trpět. Všichni tři spolužáci, se kterými se od prvního dne v Bradavicích kamarádil, si zvolili starodávné runy. Jejich rozvrh se proto maličko lišil. Stejně jako Hoseok, i oni začínali v jedenáct, ale s jinou vyučovací hodinou. Všichni se pak měli sejít na obědě, po kterém měl Hoseok dvě hodiny volno, protože si na rozdíl od spolužáků nevybral věštění z čísel. Později odpoledne pak měli společně kouzelné formule.

Hoseok se bez trojice spolužáků cítil často osaměle, dnes však chvilku samoty uvítal. Joeova nevrlost na něj měla negativnější vliv, než si byl ochotný přiznat.

„A co když se v Prasinkách objeví Black?" zapištěla vyděšeným hlasem dívenka s vlasy spletenými do dvou tlustých copů.

„Ale prosímtě, co by ten v Prasinkách dělal?" vysmál ji chlapec s velkými pihami na obličeji.

„Co je to tu za povyk?" ve společenské místnosti se náhle objevil Cedric Diggory, vlasy rozcuchané, v obličeji však přívětivý výraz. Nový kapitán famfrpálového mužstva převyšoval třeťáky skoro o dvě hlavy (a Hoseok si nemohl nevšimnout okouzleného pohledu, kterým Sam na Cedrica koukala), takže neměl problém zjistit, proč jsou děti tak neklidné. „Ah. Poprvé do Prasinek, jo? To se máte na co těšit."