Kolibřík ▬ ʰᵃʳʳʸ ᵖᵒᵗᵗᵉʳ, ᵇᵗˢ

.•○☼ 7.: Když má rodiče mudly ☼○•.

Toho večera Hoseok nemohl spát. Setkání se Seokjinem a možnost mluvit s někým, kdo – jakkoli iracionální se to zdálo – mu byl blíž než vlastní spolužáci, v něm zanechalo silný pocit podobný radosti. Vzpomněl si na to, co mu před několika dny řekla Sam. Kdybyste byli ve stejné koleji, možná byste byli přátelé. Neměli stejnou kolejní příslušnost. Hoseok nepředpokládal, že by se s nebelvírem spřátelil. Nemyslel si, že by někdo jako Seokjin stál o přátelství s nějakým mrzimorem. Nejspíš by o jeho přátelství nestál, ani kdyby ho Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru.

Ale stál o jeho společnost během výletu do Prasinek. Ať už k tomu měl jakékoli pohnutky, stál o to, a Hoseok by byl blázen, kdyby odmítl šanci promluvit si s někým o svém domově. Když se cestou do hradu zmínil o tom, že ho zajímá, jaké to je, vyrůstat v kouzelnické rodině už od narození a proč Seokjin studuje právě v Bradavicích, nabídl mu kouzelník doprovod do vesničky nedaleko školy.

Přistihl se, jak se opět nesoustředí na domácí úkol. Vytáhl pergamen snad před hodinou a pořád mu chybělo na patnáct centimetrů textu. Namočil brk do inkoustu a začetl se do posledního odstavce, který napsal.

Neuvážené množství šťávy z kýchavice by mohlo u člověka, který takový odvar vypije, způsobit smrt, a proto je nezbytně nutné dbát na to, aby při vaření lektvaru nedošlo k užití většího množství, než se pro zdravotní účely doporučuje. V případě, že kouzelník přesáhne tento limit, je nutné lektvar okamžitě odstranit, neboť i výpary z něj mohou tomu, kdo je vdechne, vážně uškodit.

Na okamžik zapřemýšlel, zda by neměl text vymazat a přeformulovat, protože se mu zdál poněkud krkolomný. Nakonec to nechal být – profesora Snapea bude zajímat především obsah, nikoli zpracování. Přiložil hrot brku k pergamenu a jal se ve svém úkolu pokračovat.

Přestože je kýchavice silně jedovatá rostlina, často se využívá v lékařství, a to jak její kořeny (především šťáva), tak její listy a květy, které se pro tyto účely sbírají a suší ve speciálních sklenících.

Hoseok si vzpomněl na to, jak jim profesorka Prýtová ve čtvrtém ročníku vyprávěla příhodu, kdy se jí do uzamčeného skleníku s kýchavicí vloupali dva druháci. Měli štěstí, že šla právě kolem, protože v opačném případě už by se z přiotrávení nemuseli probudit. Upřímně se vůbec netěšil na to, až budou s jedovatou rostlinou pracovat. Pohodový lektvar, do něhož tato přísada patřila, byl součástí osnov pátého ročníku, takže ho budou jistě co nevidět připravovat.

Dopsal úkol a odložil brk. Než se pustil do psaní, nevěřil, že zvládne úkol natáhnout na požadovanou délku, teď však hleděl na hotovou práci a byl sám se sebou spokojený. Navíc měl v plánu dělat si úkoly až během nedělního odpoledne, protože jich na příští týden výjimečně neměli tolik, takže teď bude mít skoro celý den pro sebe. Pokud ovšem vstane před obědem. Hodiny na zdi ukazovaly skoro tři ráno a kromě něj už se ve společenské místnosti nikdo nezdržoval. Měl by jít spát.

„Co tu děláš?"

Hoseok málem vyletěl z kůže, když se za ním nečekaně ozval něčí hlas. Vyděšeně se ohlédl – uprostřed místnosti stál Cedric Diggory. V pyžamu vůbec nepůsobil jako ten sebevědomý a tak trochu arogantní šesťák, ze kterého dívky šílely.

„Úkoly," odpověděl trochu zmateně – srdce pořád tlouklo do hrudi jako splašené a žebra i plíce bolela spolknutým výkřikem; opravdu nerad by vzbudil celou kolej.

„Ve tři ráno?" zeptal se zaraženě Diggory.

Hoseok pokrčil rameny a neklidně se ošil. „Nemohl jsem spát."