Kolibřík ▬ ʰᵃʳʳʸ ᵖᵒᵗᵗᵉʳ, ᵇᵗˢ

.•○☼ 9.: Velká spravedlnost rodu Kim ☼○•.

Najít volný stůl U tří košťat, se na první pohled zdálo nemožné. Hospoda byla přeplněná k prasknutí, a nezdálo se, že by se někdo z návštěvníků hodlal vzdát příjemného tepla a lahodné chuti máslového ležáku. U stolů se nacházeli převážně bradavičtí studenti, kteří se vesele překřikovali a nahlas se smáli, což na první dojem působilo snad až nepříjemně. Šum hlasů však k místům, jako bylo tohle, jednoduše patřil.

Hoseok ani nedoufal, že by se měli kam usadit. Zdálo se však, že jim štěstěna přála, protože jakmile vešli dovnitř, od jednoho z malých stolečků v rohu poblíž baru se zvedli dva postarší kouzelníci, a aniž by upustili od konverzace, vydali se k východu. Mrzimor následoval Seokjina k nově uvolněnému stolu a snažil se do nikoho nevrazit. Vděčně se na staršího kouzelníka usmál, když u stolu zastavil a pokynul mu, aby si sedl ke zdi. Ačkoliv nebelvír nemohl mít tušení, že Hoseok nerad sedává na místech, kde mu za zády chodí lidé, zvláštním způsobem mu tím polichotil.

Usadil se a instinktivně sáhl dlaní po kapse kalhot, aby se ujistil, že nikde nevytratil svůj nákup. Seokjin opatřil jejich věci zmenšovacím kouzlem, které se Hoseok sice nedávno učil, ale zatím neměl odvahu začít ho používat v praxi. Nejspíš se k tomu ani dlouho neodváží. Na rozdíl od něj Seokjin nevypadal, že by měl s kouzlením problém. Právě naopak - Hoseok měl dojem, že nebelvír zvládá magii bez jakýchkoli problémů. Co ho překvapilo snad nejvíce, byla skutečnost, že od chvíle, kdy opustili pozemky bradavického hradu, Seokjin ani jednou nepoužil hůlku.

Sám považoval za téměř nemožné, kouzlit bez hůlky, přestože první dva roky studia ještě na Wonhyo netušil, že něco jako hůlka vůbec existuje. Korejští studenti se učili kouzlit bez ní. Mrzimor nikdy nebyl v kouzlení dobrý, dokonce prvních pár let pochyboval, že vůbec nějaké nadání má. Až v době, kdy nastoupil do Bradavic, se jeho schopnosti o něco zlepšily, a to právě především díky hůlce, kterou měl bezpečně schovanou v oděvu. Doteď nechápal, jak si ho mohla vybrat. Jak vůbec mohla existovat hůlka přímo pro něj, když v jejich zemi se vůbec nepoužívala?

Měl vůbec hůlku Seokjin? Hoseok si nebyl jistý, jestli je to povinnost, hůlku vlastnit. Nikdy se o to nezajímal. Za ty roky na Bradavicích ho ani nenapadlo uvažovat, že by někdo hůlku neměl, ale teď, když trávil den s nebelvírem, vzrostla v něm zvědavost.

„Kouzlíš bez hůlky často?" zeptal se, když se kouzelník, který je obsloužil, dostatečně vzdálil.

Seokjin na něj pohlédl přes okraj sklenice s máslovým ležákem a v očích mu vesele zajiskřilo. Spořádaně položil nápoj zpátky na desku stolu a lokty se opřel o její kraj. „Je to pro mě praktičtější a rychlejší, než kdybych měl pokaždé vytahovat hůlku. Zbytečně to zdržuje. Kromě kouzelnických duelů ji prakticky moc nevyužívám."

„Ah," pronesl Hoseok překvapeně. „A nebylo by pak pro tebe lepší, kdybys ji nepoužíval ani při souboji?"

„Možná," přitakal Seokjin a vychutnal si další doušek máslového ležáku. „Hůlka má svůj půvab. Souboj s ní je elegantní."

Hoseok se nevěřícně usmál a jen stěží ovládl touhu zavrtět nad ním hlavou. Pro kouzelníky tady v Anglii byly hůlky něčím posvátným, zatímco Seokjin o ní beze studu mluvil jako o nějakém módním doplňku. Myslel by si i on to samé, kdyby se nepřestěhoval do Anglie? Naučil by se pořádně kouzlit i bez hůlky? Dost o tom pochyboval. Ať už zdědil svou magickou moc po kterémkoli z předků, bylo jí zatraceně málo. Ale Seokjin... Lhal by, kdyby tvrdil, že ho nebelvír nefascinuje. Stačila mu chvíle v jeho přítomnosti, aby pochopil, že nikoho podobného nikdy nepotkal.

„Vypadáš zaujatě," usmál se na něj starší kouzelník a zněl při tom velmi uspokojeně.

Mrzimor mu místo odpovědi věnoval jen plachý úsměv. Cítil se za své reakce trochu trapně - uvědomoval si, že se od Seokjina nemohl lišit víc. Měl nutkání omluvit se mu za to, že si krade jeho čas pro sebe, když pro něj evidentně není ani zdaleka vhodnou společností. Na druhou stranu Seokjin nevypadal jako někdo, kdo by mu nabídl společně strávený den, pokud by ho to mělo jakkoli obtěžovat, takže svou omluvu spolkl dřív, než ji stačil vyslovit, a rozhodl se pokračovat v rozhovoru.