Láska je...

Společně

Costia

Ráno jsem vstávala o něco později, protože jsem šla i o něco později spát. Převlékla jsem se a zamířila jsem ven, kde jsem si koupila něco k jídlu. Překvapivě jsem tam narazila i na Lincolna, který vypadal, že se jen tak prochází. Když si mě všiml, usmál se a došel až ke mně.

,,Myslel jsem, že generál už odjel.“ Řekl a já pokrčila rameny.

,,To jo, ale já jsem se tu ještě rozhodla zdržet. Pomáháš otci?“ zeptala jsem se ho, ale on zakroutil hlavou.

,,Dneska ne. Musel jet něco zařídit do sousední vesnice. Nejspíš se vrátí až večer. A co ty?“

,,Vlastně jsem si jen šla pro něco k jídlu a dál nevím…“ trochu jsem si přitom povzdechla.

,,Já a další děcka půjdeme k jezeru. Kdybys chtěla, můžeš se k nám přidat.“ Nabídl mi Lincoln a já hned přikývla, ale ještě předtím jsem se ho zeptala.

,,Můžu vzít ještě někoho?“ Lincoln přikývl a domluvili jsme se, že na mě počká u hlavní brány. Byla jsem ráda, že si po všech těch dlouhých letech, kdy jsem nesměla téměř ani vyjít z domu, mohu konečně užít trochu zábavy s dalšími dětmi, ale nemohla jsem z toho vynechat Lexu. Sice jsem si byla vědoma toho, že jako velitelka musí být neustále k dispozici svým lidem, ale neměla by i ona mít nějaké právo na volno a zábavu? Utíkala jsem prázdnými chodbami paláce a když jsem občas na někoho narazila, jen na chvíli jsem zpomalila a zdvořile se mu místo pozdravu uklonila. Pak jsem ale stejně utíkala dál, dokud jsem nezastavila až před hlavním sálem. Dveře byly pootevřené a já jsem si všimla nějakého muže, který se spoutanýma rukama klečel na zemi. Naší oficiální řečí přitom prosil Lexu o slitování. Indra s Titusem si ho přísně prohlíželi a dva válečníci stáli okolo něj, zřejmě kdyby se pokusil o útěk. Byla tam i Anya, ale ta se nestranně držela v rohu místnosti. Konečně jsem se pohledem dostala až k Lexe, která seděla na trůně a zdálo se, že nad něčím usilovně přemýšlí. Vlastně mi jí bylo celkem líto, protože Titus jí neustále něco šeptal a ona vypadala, že je v koncích.

,,Měli bychom se řídit naším heslem. Jus drein jus daun.“ Pronesla Indra, ale pak se ozval ten chlápek u země.

,,Ne, prosím, Hedo, přísahám, že jsem to neudělal. Já se jen snažil zachránit svého syna.“ Lexa mlčela, ale její pohled se přesunul ke dveřím a dopadl až na mě. Usmála jsem se na ní a všimla jsem si, že ona chtěla udělat to stejné, ale na poslední chvíli se ovládla. Jen lehce jsem na ní kývla, aby šla za mnou. Myslela jsem, že prvně dodělá to co tam měli rozdělané, ale Lexa se rovnou postavila a nasadila seriózní tón hlasu.

,,Své rozhodnutí oznámím zítra. Prozatím vězně zavřete do jedné z našich cel.“ Všimla jsem si, jak se na ní všichni pochybovačně podívali, ale ti dva válečníci, nakonec začali odvádět toho muže mým směrem, takže jsem se rychle přitiskla ke zdi, aby si mě moc nevšímali.

,,Ale Hedo…“ slyšela jsem ještě Indru, kterou Lexa umlčela pohybem své ruky. Už se chystala vyjít mým směrem, ale zastavil jí ještě Titus.

,,Kam jdeš, Lexo? Máš ještě povinnosti a…“

,,Já jsem velitelka, Titusi a teď jsem se rozhodla, že potřebuji chvíli přemýšlet o samotě…“ řekla mu moje kamarádka a během chvíle se zastavila až u mě za dveřmi do hlavního sálu.
,,Co se děje?“ zeptala se mě úplně jiným hlasem, než kterým jsem jí ještě před chvíli slyšela hovořit se svými mentory.

,,Chceš se trochu pobavit?“ zeptala jsem se jí s úsměvem a ona se ještě naposledy ohlédla na ty velké dveře, než svým pohledem vyhledala znovu mou tvář a přikývla. Tak jsem jí chytla za ruku a obě jsme se dali do běhu. Teprve až když jsme zpomalily, což bylo až venku před palácem, jsem se Lexy zeptala.
,,Nevyrušila jsem tě? Myslím, to s tím chlápkem vypadalo vážně a…“ začala jsem, ale Lexa se pousmála.