Láska je...

Překvapení

Lexa

Ačkoliv jsem se ještě v noci snažila usnout, vůbec se mi to nedařilo. Pokaždé když jsem jen zavřela oči, spatřila jsem před sebou bolest předchozích velitelů. Ráno na mě už musela ťukat Indra, protože se mi nechtělo ani vycházet z pokoje.

,,Zástupce z klanu Sangedakru si vyžaduje vaší přítomnost, Hedo.“ Řekla mi cestou do trůnního sálu. Jen jsem přikývla a nechala se jí doprovodit. V sále se překvapivě nenacházel jen zmíněný zástupce, ale i další. Usedla jsem na trůn a Titus, který tam už byl přede mnou, pokynul muži, aby promluvil. Ten se přede mnou sklonil a pak se teprve dal do řeči.

,,Velitelko, jménem svého kmene jsem vás chtěl požádat o pomoc. Mým lidem na území docházejí zásoby pitné vody. Chtěl jsem se domluvit s dalšími klany, ale nikdo z nich nám není ochoten pomoct. Moji lidé ale umírají, muži, ženy i děti.“ Dřív než jsem vůbec stihla něco říct, ozvali se další zástupci.

,,Za to, co provedl váš velitel si Sangedakru ani nezaslouží žádnou pomoc. Proč by se o ně ještě měl někdo starat?“

,,Trikru nikomu nepomůžou. Sami mají problémy. To teď spíš my všichni budeme sloužit jim.“ Ozvala se i královna Nia. Nakonec se začali všichni hádat jeden přes druhého. Už jsem to nemohla vydržet, tak jsem se postavila a naštvaně zvýšila hlas.

,,Dost.“ Rázem místnost utichla a všechny oči se obrátily na mě.
,,Sangedakru dostane zásoby vody a pošleme jim zemědělce, kteří se jim pokusí najít nový trvalý zdroj vody.“ Pokračovala jsem a zase se ozvaly tiché hlasy, i ty jsem ale dokázala jediným pohybem ruky umlčet.
,,Možná jsme všichni z rozdílných klanů, ale všichni jste teď moji lidé. Nemá smysl, abychom se mezi sebou hádali, nebo bojovali, když už takhle je tu nebezpečí dost. Od této chvíle bychom všichni měli spolupracovat tak, jako bychom byli jednotným klanem.“ Zakončila jsem svou řeč a zástupci se přede mnou postupně uklonili, dokonce i královna, ale myslím, že to udělala jen proto, aby proti sobě zbytečně nepoštvala ostatní. Postupně začali všichni opouštět síň, až jsem tam zůstala jen já, Titus a Indra.

,,Měli bychom se věnovat tréninku k ovládnutí Plamene.“ Řekl mi Titus, ale já jsem potřebovala být aspoň chvíli sama.

,,Potřebuju se jít na chvíli projít.“ Řekla jsem mu, chtěl něco namítnout, ale to už jsem mířila pryč.

,,Pošlu s vámi stráže, Hedo.“ Nabídla mi ještě Indra, ale i to jsem odmítla. Přála jsem si, aspoň na chvíli, cítit se volná. Ne že bych někdy předtím byla, ale pořád jsem neměla tak velkou zodpovědnost, jako teď. Ani jsem nevěděla, kde se ve mně vzala ta slova, která jsem ještě před chvílí pronesla před zástupci. Skoro jsem se cítila, jako bych začala žít úplně jiný život a ten starý byl pryč, jako by nikdy žádné konkláve neproběhlo a já prostě odjakživa byla velitelkou.

,,Není to žádná sranda, co?“ uslyšela jsem za sebou známý hlas své mentorky a hned jsem se na ní také ohlédla.

,,Já nevím, jestli to zvládnu, Anyo. O nic z tohohle jsem nestála.“ Přiznala jsem a Anya mi položila ruku na rameno.

,,Duch předchozí velitelky si tě vybral, Lexo. Neznám nikoho, kdo by to zvládl lépe, než ty.“ Slabě jsem se pousmála a chystala jsem se odejít, ale Anya se mě ještě zeptala:
,,Nechceš si trochu zatrénovat na našem místě, jako dřív?“ Už jsem se pousmála o něco víc a společně s ní jsem zamířila do lesa.

,,Asi mi to nebudeš věřit, ale teprve až teď jsem si všimla, jak si skutečně vyrostla.“ Řekla mi Anya, když jsem k ní natahovala ruku a pomáhala jí vstát ze země.