Láska je...

Usmíření

Lexa

Byli jsme zase zpátky ve vesnici a já zrovna zkoušela opatrně došlápnout na nohu, kterou mi jeden z léčitelů ošetřil. Bolelo to a kulhala jsem, ale aspoň jsem zvládla chodit.

,,Měla byste si odpočinout, Hedo na zítřejší cestu zpátky.“ Řekla mi Indra, která tu byla s námi a já přikývla. Dovolila jsem jí, aby mě doprovodila do mého stanu. Sedla jsem si na lůžko a nějakou chvíli jsem se jen dívala před sebe do země. Zaslechla jsem před svým stanem hlasy. Jeden z nich patřil Indře a druhý byl mužský. Netrvalo to dlouho a dovnitř vstoupil zástupce Boudalanu, Indra ho následovala a já se prudce postavila, až jsem ucítila prudkou bolest, která mi projela celým tělem. Nechtěla jsem to ale dát najevo.
,,Omlouvám se velitelko, říkala jsem mu, že teď budete pravděpodobně odpočívat.“

,,To nevadí, Indro. Co pro vás můžu udělat?“ obrátila jsem se na muže a on se na mě téměř usmál.

,,Jen jsem vám chtěl říct, že jsem přemýšlel o tom vašem nápadu s aliancí a jsem pro. Chci spolupracovat v boji proti Azgedě. Celý náš klan se k vám přidá, Hedo.“ Řekl mi a poklekl přede mnou. V duchu mě to potěšilo, ale můj výraz zůstával neutrální.

,,Děkuji, vážím si toho, Corcusi.“ Řekla jsem mu a podala jsem mu ruku, abych mu pomohla vstát. Naposledy se mi podíval do očí a pak se nechal Indrou vyvést ven. Oddechla jsem si a lehla jsem si zpátky na lůžko. Tentokrát se mi podařilo zavřít oči a na chvíli usnout, než mě probudilo odkašlání. Posadila jsem se a chvíli mi zabralo, než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem. Spatřila jsem Costii s tácem jídla v ruce a to mě zase uklidnilo.

,,Přinesla jsem ti večeři. Indru napadlo, že bys mohla mít hlad.“ Řekla mi a položila jídlo na malý stolek vedle mého lůžka. Usmála jsem se na ní a ona bradou poukázala na mou nohu.
,,Jak se cítíš?“

,,Už je to lepší a ty?“ prohlédla jsem si její odhalená místa kůže, která byla povětšinou plná popálenin.

,,V pohodě.“ Řekla a kývnutím mi dala znamení, že se chystá odejít.

,,Pořád jsi na mě naštvaná?“ zeptala jsem se trochu nejistě a Costia zastavila svou chůzi.

,,Nikdy jsem na tebe naštvaná nebyla, Lexo.“ Řekla mi a pomalu se na mě otočila. Já už jsem se mezitím postavila a přiblížila jsem se k ní. Můj pohled sjel k jejím rtům a už jsem nevydržela dál držet v sobě to, co jsem chtěla udělat tak strašně dávno. Jen jsem k tomu nikdy předtím nenašla odvahu. Rychlým pohybem jsem své rty přiblížila k jejím, až se dotkly, ale poznala jsem hned, že Costia mi polibek neoplatila. Musela být jen zaskočená, což jsem vlastně já byla taky. Až když jsem se od ní odtáhla, začalo mi pomalu docházet, co jsem to vlastně udělala. Sakra, políbila jsem svojí jedinou kamarádku, která má snoubence a já jsem velitelka, která by něco takového vůbec dělat neměla. Costia naproti mně jen mlčky stála a pořád vypadala dost zaraženě. Byla jsem to já, kdo se rozhodl prolomit to trapné ticho a tak jsem si lehce odkašlala a dala jsem se do vysvětlení.

,,Promiň…já, chtěla jsem to udělat už hrozně dlouho a…“ už jsem to nedořekla, protože mě Costia umlčela svým polibkem. Neváhala jsem ani chvíli a začala jsem jí ho oplácet. Byl to ten nejlepší pocit, co jsem kdy zažila a byla jsem v tu chvíli hlavně šťastná, že to cítí stejně. Sice z nás obou byla cítit naléhavost, ale naše polibky nebyly nijak agresivní. Vlastně spíš naopak. Costia byla neuvěřitelně citlivá a jemná. Přejížděla mi rukou po zádech a já zase pevně svírala lem jejího trička, jako bych se bála, že mi každou chvíli uteče. Až po nějaké chvíli jsme se od sebe vzdálily, abychom se nadýchaly kyslíku. Nebyla jsem si jistá, jak bych měla teď reagovat a Costia vypadala, že je na tom podobně. Aspoň se ale usmívala a to mi dodalo trochu odvahy.
,,Takže…“ začala jsem a ona se ke mně hned přidala.