Láska je...

Konkláve

Lexa

Nastal osudný den, na který jsem se připravovala celý svůj život. Seděla jsem na dřevěné lavičce v chodbě a nervózně jsem si podupávala nohou. Dívala jsem se na kámen, který jsem teď svírala ve své dlani. Costia mi věří, ale já jsem si sebou až tolik jistá nebyla. Jestli chci vyhrát a přežít, budu muset zabít ostatní, ale dokážu to? Taky jsem si vzpomněla na to, jak jsem se ke Costii zachovala před Oktaviánem. Doufala jsem, že se jí to nijak nedotklo. Nechtěla jsem jí tím ublížit, jen jsem před Oktaviánem nemohla přiznat, že přece jen mám nějakou slabinu. Bohužel jsem si s ní o tom ještě nestihla promluvit a doufala jsem, že k tomu ještě budu mít příležitost. Ozval se hlasitý úder gongu a to znamenalo, že se všichni bojovníci mají shromáždit v aréně. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila jsem vpřed. Ještě jsem se ale zastavila, když na mě promluvila Anya, která tu byla po celou dobu se mnou, jen do téhle chvíle převážně mlčela.

,,Ty vyhraješ, Lexo.“ Kývla na mě a já se na ní vděčně usmála. Pak už jsem se ocitla v obrovské aréně, která se táhla i kolem města. Postavila jsem se do řady k ostatním a čelem jsem se otočila k místu, kde stál Titus. Všimla jsem si, jak v rukách svírá malou krabičku. Věděla jsem, že v ní byl ukryt plamen, duch velitelů. Titus pozvedl ruce, aby utišil dav v tribunách. Chtěla jsem se rozhlédnout, abych spatřila Costii a její rodinu, ale neměla jsem k tomu příležitost, protože Titus začal hned mluvit.

,,Pravidlo je v konkláve jen jedno a to, že vítěz je jen jeden. Ten, kdo zůstane na živu. Nechť si duch velitelky vybere správně.“ Pronesl a já rukou nahmatala jílec svého meče. Ozval se úder gongu. Byla to jen vteřina, co jsem čekala na to, co se bude dít. Někteří z nás se dali na útěk, aby si našli strategičtější pozici, ale jako první jsem spatřila Lunu, která bez váhání zaútočila na jednoho kluka, co s námi byl. To mě dostatečně motivovalo k tomu, abych si i já šla najít dočasný úkryt. Nakonec jsem se schovala za jeden kontejner v opuštěném skladu. V duchu jsem tak nějak doufala, že bych tu mohla přečkat celou dobu a třeba by mě ani nikdo nenašel. Pak jsem ale uslyšela dunivé kroky, které se začaly ozývat v místnosti a já se víc natiskla na stěnu kontejneru. Snažila jsem se dýchat, co nejtiššeji, ale najednou jsem ucítila pálivou bolest na ruce. Nůž, který někdo vrhl se zabodl do kontejneru, ale cestou mi ještě stihl přejet po kůži. Uvolnila jsem si kus látky za kterou mě přichytil a nevšímala jsem si škrábnutí, které po sobě zanechal. Místo toho jsem se rychle chopila meče, protože přímo proti mně se vyřítila Meli, věděla jsem, že vždycky při trénincích byla dost rychlá a to se nezměnilo ani teď. Odrazila jsem jeden její útok, ale ona zaútočila hned znovu a tentokrát mi poranila tvář.

,,Nemusíme spolu bojovat.“ Řekla jsem jí, zatímco jsem odrážela její útoky, ale ona se na mě jen zamračila. Její výpady byly čím dál agresivnější a já už pomalu neměla kam uhýbat. Bylo to jiný, než když jsme jen trénovali. Ani trochu to nepřipomínalo trénink s Anyou, nebo Costií. Podařilo se mi jí na chvíli zaskočit, když jsem jí mečem zasáhla do ramene. Podívala se na krvácející ránu a já čekala, že jí to donutí prostě přestat, ale ona místo toho přidala na agresi a kopla mě silou do břicha. Upadla jsem na zem a meč mi vyletěl z ruky. Chtěla jsem se po něm natáhnout, ale to už stála na nade mnou s nožem a chystala se to skončit. Jenže najednou se jí na tváři objevil bolestný výraz a ona se zhroutila k zemi. Spatřila jsem za ní Augusta, který mířil mým směrem. Pomalu jsem se zvedla a věnovala mu vděčný pohled.
,,Díky…“ zamumlala jsem, ale on se mračil. Došel až k dívčí mrtvole. Nejdřív jsem myslela, že se chtěl jen ujistit, že jí vážně zabil, ale pak jsem si všimla, jak se jeho prsty obepnuly kolem rukojeti sekery v jejím těle. Nejspíš se ve mně probudily instinkty přežití, protože jsem automaticky sáhla po svém meči a jakmile se na mě August otočil, aby mě udeřil jeho druhou smrtelnou ránou, můj meč mu projel břichem. Stihl ještě sklopit zrak, ale jakmile jsem z něj meč vyndala dopadl bezmocně k zemi, stejně jako ještě před chvíli Meli. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to vážně udělala. Prudce jsem oddechovala a podívala jsem se na svůj zakrvácený meč. Dokázala jsem to. Dokázala jsem zabít člověka. Nebyl to ale vítězný pocit, ani se mi neulevilo. Vlastně jsem se cítila ještě hůř, i když jsem si opakovala, že to bylo jen v sebeobraně. Naposledy jsem se podívala na bezvládná těla, která ještě nedávno patřila dětem se kterými jsem trénovala. Zamířila jsem pryč ze skladu, ale pořád jsem se snažila držet spíš u zdí. Pokračovala jsem pořád dál a snažila jsem se zklidnit své dýchání, i když to šlo těžko. Najednou jsem se prudce zastavila, protože přímo přede mnou se objevila další dívka. Nevšimla si mě a ani to už nestihla, protože jí hlavou proletěl oštěp. Potlačila jsem výkřik a chtěla jsem se vrátit cestou zpátky, když jsem si všimla kluka, co si přišel pro svou kořist. Poznala jsem ho hned, protože byl z nás všech nejvyšší a nejstarší. Byl to Oktavián. Pokračovala jsem v couvání, ale on se najednou otočil. Změřil si mě chladnýma očima a pak se krutě pousmál.