Láska je...

Konec války?

Lexa

Probudily mě první paprsky slunce, které mi zářily přímo do obličeje. Nebylo to zrovna to nejpříjemnější probuzení, už jen proto, že jsem byla poněkud unavená. Náladu mi ale zlepšilo to, když jsem otevřela oči a uviděla jsem vedle sebe Costii. Na ní světlo nedopadlo a tak ještě spala. Musela jsem se usmívat, když jsem si prohlížela její tvář, která vypadala během spánku tak nevinně. Najednou pootevřela oči a se zívnutím se přetočila na záda.

,,Jak dlouho už mě sleduješ?“ zeptala se rozespale a mnula si přitom oči.

,,Hodně dlouho.“ Odpověděla jsem ze srandy a ona se znovu obrátila na mě.

,,Nemáme už náhodou vstávat?“ položila mi druhou otázku a já zakroutila hlavou.

,,Já plánuju ležet celý den.“

,,To zní jako nuda.“ Usmála se tomu Costia a já si nervózně skousla ret.

,,Mám ještě jeden nápad.“ Řekla jsem už o něco tišeji a taky vážněji. Opatrně jsem se k ní natáhla, abych jí mohla políbit. Costia mi polibky oplácela, ale já tentokrát nechtěla zůstat jen u nich. Přesunula jsem se k ní blíž celým tělem a chvíli jsem počkala, jestli mě nepřestane líbat, to se ale nestalo. Posadila jsem se jí obkročmo na břicho a Costia se posadila, aby mi pořád mohla být dost nablízku. Musely jsme tak na chvíli přerušit naše polibky, a místo toho jsme si vzájemně hleděly do očí. Čekala jsem, jestli v těch jejích neuvidím něco jako strach, nebo jestli mě nezastaví, ale místo toho mi Costia dala lehkou pusu a její ruce přejely po mých stehnech, až se zastavily u mých boků. Slabě jsem se pousmála, přehodila jsem si vlasy na stranu a znovu jsem jí vášnivě políbila. Chvilku to trvalo, než jsem se zase odtáhla, tentokrát proto, abych si mohla ze sebe sundat tílko. Costia chvíli hleděla na mou odhalenou kůži, ale nakonec mě svými rty začala uspokojovat na krku. Její nehty se mi zarývaly do kůže na zádech, když jsem jí rukou sjížděla po břiše níž. Najednou se ale ozvalo zaklepání na dveře.

,,Ignoruj to.“ Zašeptala mi Costia do ucha a já se mírně pousmála, ale přesto jsem se od ní vzdálila a začala jsem si oblékat tílko zpátky.

,,To nemůžu. Mohlo by to být něco důležitého.“ Řekla jsem jí a ona si mě jen obdivně prohlížela.

,,Uvědomila jsem si, že jsem ještě nikdy předtím tvoje tetování neviděla.“ Při těch slovech mi přejela jemně prstem po zádech a já se pod tím dotykem malinko zachvěla.

,,Nikdy předtím jsme si nebyly tak blízko.“ Odpověděla jsem a chtěla jsem jí ještě jednou políbit, jenže se ozvalo další zabušení na dveře. Tentokrát bylo naléhavější a hlasitější. Costia si povzdechla a já šla otevřít. Nijak mě nepřekvapilo, když jsem naproti sobě spatřila Gustuse. Jeho zpráva mě už ale zarazila víc.

,,Je tu posel z Azgedy a chce s vámi mluvit, Velitelko.“ Na chvíli mi došly slova a tak jsem Gustusovi jen přikývla. Ohlédla jsem se na Costii, která se už stihla přemístit ke mně a společně jsme zamířili do trůnního sálu.

,,Možná se královna přece jen rozhodla vzdát.“ Nadhodila Costia, ale ani jedna z nás o tom přesvědčená nebyla. Vlastně jsem z toho byla trochu nervózní, když měla královna tu drzost, poslat jednoho ze svých lidí přímo sem do Polisu. Costia ze mě musela něco vycítit, protože mě chytla za ruku a usmála se na mě.
,,To zvládneme.“

Vstoupili jsme do sálu a nějaký muž, kterého jsem nepoznávala tam už stál také. Vypadal jako klasický Azgédský válečník. Měl na sobě vypálen jejich znak a jeho obličej byl pošramocen pár jizvami. Postavila jsem se před něj, jak nejsebevědoměji jsem jen dokázala a můj výraz zůstával chladný, stejně jako ten jeho. Už se chystal promluvit, ale v tu chvíli se ozvala Costia.
,,Dragune?“ nejspíš nás to zarazilo všechny stejně, když se v mužově tváři objevil výraz překvapení a bylo poznat, že Costiu zná.