Láska je...

Zpráva

Lexa

Večer se pomalu ale jistě blížil. Vzala jsem si na sebe stejné šaty, které jsem na sobě měla tehdy na slavnosti, kdy jsme oslavovali částečné sjednocení většiny klanů. Podívala jsem se do zrcadla ve svém pokoji a pocítila jsem lehkou nervozitu. Nebyla mi ale nepříjemná, protože z větší části ji doplňovalo nadšení. Věděla jsem, že dneska se Costia vrátí a možná mi oznámí, že s královnou uzavřela nějakou mírovou dohodu. I kdyby se jí to ale nepovedlo, v tuhle chvíli mi na tom tolik nezáleželo, protože jsem myslela především na to, že jí budu moct znovu obejmout. Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle a zamířila jsem do jídelny, kde měla probíhat večeře.

Seděla tam už Anya i Titus, kterého jsem až tolik ráda neviděla.

,,Budeme se muset rozmyslet nad tím, co uděláme, když mírové jednání z nějakého důvodu nevyjde.“ Začal a já si vnitřně povzdechla.

,,Tím my, jsi měl zřejmě na mysli mě…“ podotkla jsem a on přikývl, ale zároveň se rozhodl pokračovat v diskuzi.

,,Lidé se bojí čím dál víc a mohlo by to zajít až tak daleko, že se radši královně podřídí, než by s ní bojovali. Nejlepší by bylo to ukončit rychle a bez slitování. Královna teď několik dní nezaútočila, možná je teď nejvhodnější doba pro náš útok, Hedo.“ Postavila jsem se a zapřela jsem se rukama o stůl.

,,A vystavit tak své lidi zbytečnému krveprolití? Ne. Já Costii věřím.“ Titus se na mě podíval s neutrálním výrazem ve tváři.

,,Já ale nevěřím královně. Možná má teď jiné starosti, kterými se zabývá, měli bychom toho využít…Pokud jsem dobře rozuměl, tak Anya…“ zarazil se, protože do místnosti právě vstoupil Gustus. Byla jsem ráda, že někdo Tituse přerušil, protože hádky s ním mě vážně vyčerpávaly. Gustus se usadil vedle mě a věnoval mi jeden slabý úsměv. Oplatila jsem mu ho a začala jsem se věnovat jídlu před sebou. Dala jsem do sebe pár soust a pak jsem zamířila zpět do svého pokoje.

Rozhodla jsem se, že budu Costii vyhlížet z balkonu. Cítila jsem, jak mě brní prsty a doufala jsem, že se její city ke mně, během toho jednoho dne nezměnily. Nad tím jsem ale okamžitě zakroutila hlavou. Měla jsem výhled přímo k bráně, která uzavírala Polis a jen jsem čekala, kdy se otevře. Slunce už začalo pomalu zapadat a já netrpělivě vyhlížela zástup jezdců. Jenže se nic nedělo, brána zůstávala zavřená a po trhu chodilo jen pár lidí, kteří už se chystali vrátit do svých obydlí. Nervozita ve mně začala převládat, ale nebyl to už ani trochu příjemný pocit. Znovu jsem se podívala na slunce ze kterého už byl vidět jen kousek. Slíbila mi, že se vrátí, běželo mi hlavou a začala jsem nervózně přecházet po balkoně. Slunce zapadlo, ale venku se pořád nic nedělo. Strach ve mně sílil a já si snažila v duchu opakovat Costiin slib, že se vrátí. Už jsem nedokázala jen tak čekat a nic nedělat.

Rozhodla jsem se najít Indru a pověřit jí, aby s pár bojovníky šla prohledat okolí. Zdálo se jí to sice divné, ale nemohla mi odporovat a tak jen splnila rozkaz.

,,Nevrátil se nikdo z nich…Možná už královna zasáhla.“ Komentoval to Titus, ale já ho nechtěla poslouchat, nechtěla jsem si přiznat, že by mohl mít pravdu.
,,Možná je zajala a dostala z nich nějaké informace, měla bys rychle reagovat a…“ Nenechala jsem ho to ani doříct a zvýšila jsem na něj hlas.

,,Dost. Musím se s Nyou okamžitě spojit.“ Uvažovala jsem nahlas a pomalu mi začalo docházet, že Costia může být ve velkém nebezpečí. Jestli jí drží královna, musela jsem jí odtamtud okamžitě dostat.

,,Lexo, královna tě nebude poslouchat. Nesmíš udělat nějakou hloupost. Ne, když na tebe tvoji lidé spoléhají.“ Položil mi ruku na rameno a já na něj chtěla zakřičet, že je mi to jedno, ale nakonec jsem mu jen přikázala, aby mi sehnal někoho, kdo královně doručí vzkaz. Chtěla jsem být sama, potřebovala jsem být sama.