Láska je...

Sama

Lexa

Bylo to sotva pár hodin od Costiina odjezdu, ale i tak jsem se cítila osaměle. Titus mě téměř všude kam jsem šla následoval a zdál se mi až nepřirozeně klidný. Nejdřív byl nerad z toho, že jsem na tak důležitou misi vyslala zrovna Costii, ale teď se mi zdálo, jako by si byl nastávajícím mírem téměř jistý. Opravdu jsem si nebyla jistá, co bych si o něm vlastně měla myslet. Po večeři jsem si chtěla jít lehnout a při sledování západu slunce jsem myslela jen na to, že přesně zítra touhle dobou se Costia vrátí a my budeme zase spolu. Najednou se ale venku začal ozývat nějaký povyk. Povzdechla jsem si a vyhlédla jsem přitom z okna, spatřila jsem jezdce na koních a mezi nimi jsem rozeznala jednu dobře známou tvář. Usmála jsem se a rozběhla jsem se ven na nádvoří. Samozřejmě jsem musela venku zase zpomalit a chovat se jako skutečná velitelka. Anya zrovna sesedala z koně a jakmile mě spatřila na tváři se jí taky objevil slabý úsměv.

,,Měly bychom si promluvit, Hedo…v soukromí.“ Přešla ke mně a z jejího vážného tónu hlasu mě okamžitě přešla dobrá nálada. Akorát jsem přikývla a následovala jsem jí až do svého pokoje.

,,Co se děje, Anyo?“ zeptala jsem se a ona si povzdechla.

,,Vlastně si nejsem jistá. Nejdřív se zdálo, že Azgeda ustupuje, ale teď…se mi zdá jako by jen na něco vyčkávali.“ Pronesla a dívala se na mě, jako by čekala, že jí podám nějaké vysvětlení.

,,Královna k nám ještě dnes ráno vyslala svého posla. Říkal, že chce uzavřít dohodu výhodnou pro obě strany…“ řekla jsem a Anya se na mě dívala s lehkým nepochopením.

,,Rozhodla ses jí nepřijmout?“ Povzdechla jsem si a cítila jsem jak na mě dopadá všechen strach, který jsem se snažila celou dobu potlačit.

,,Vyslala jsem svého zástupce…“ Anya si musela všimnout, že se necítím úplně ve své kůži, ale přesto se zeptala.

,,Koho?“ Nedokázala jsem její jméno vysvětlit, ale podívala jsem se Anye do očí a to stačilo, aby pochopila, že pro mě celá tahle situace není jednoduchá a že ta osoba pro mě musí být důležitá. Nevěděla sice o tom, že se Costia vrátila, ani o tom, že jsme se tak nějak daly dohromady, ale stejně jí to muselo dojít. Váhavě se ke mně přiblížila a čekala jsem, že mě obejme, ale na poslední chvíli si to zřejmě rozmyslela. Posadila jsem se na postel a zadívala jsem se do země.

,,Zase nevím, co mám dělat Anyo. Já vím, že bych teď měla řešit, co udělám dál, ale já mám teď prostě jen strach, že se něco pokazí a…“ ani jsem to nedořekla, protože jsem cítila, jak se mi začíná lámat hlas. Anya si přisedla ke mně a položila mi ruku na koleno.

,,Na to nesmíš myslet, Lexo. Musíš být silná, ať se stane cokoliv. Jsi Velitelka a tvoji lidé tě potřebují.“ Vlastně jsem nečekala, že by mi řekla něco jiného. Měla jsem pocit, že jsem kolem sebe neměla nikoho, kdo by se do mě dokázal vcítit. Bylo to, jako bych pro ně nebyla ani člověk, byla jsem prostě jen Velitelka a tím to končilo. Jen jsem se postavila a nasadila jsem znovu svou seriózní tvář. Anya udělala to stejně a já jí velitelským hlasem poděkovala za její zprávu o průběhu situace. Rozloučila se se mnou a já jsem se zkusila uklidnit meditací, předtím než jsem si šla lehnout do postele. Usnout se mi ale stejně nepodařilo. Ležela jsem na boku a přejížděla jsem si prstama po své dlani, na které jsem měla slabou jizvu.  Musela jsem se trochu pousmát a zároveň jsem si připadala, že jsem jí aspoň trochu blíž. Tehdy když mi dávala svůj slib, zdálo se mi nepochopitelné, že by se se mnou vůbec chtěl někdo kamarádit. Byla jsem jen ta divná holka s černou krví a navíc jsem v sobě neměla ani žádné vlastnosti nemilosrdného bojovníka, nebo rozum Velitelky. Nezdálo se mi, že by se to teď nějak zvlášť změnilo a proto se mi zdálo ještě víc neskutečné, že mi Costia opětovala stejné city, které jsem měla já k ní. Myšlenka na ní mě víc uklidnila a byla jsem si jistá, že zítra už budeme usínat zase vedle sebe.