Je zas víkendové poledne,
dne, kdy se nálada hned zvedne.
To ona stezka pak zavání
ku příjemnému rozjímání.
V polobotách, v teplém kabátku
procházím tu dům, tu zahrádku.
Každým krokem ztrácím depresi,
plným douškem lokám impresi.
Tak lokám impresi městečka.
Jak prodejné nevěstky vlečka
cítím chladnou náruč chodníku
a poryv vánku na hrudníku.
Můj krok si to rázuje lehce,
má hlava teď nic řešit nechce.
Jsem volná jak létaví ptáci,
jako křehcí podzimní draci.
Nejspíš se vznáším, já, polobdělá,
počkat... Co jsem to uviděla?
Snad že za stromem někdo stojí?
Snad že za stromem Smrtka stojí?
Však taky cítím slabé nohy.
Sama jsem vešla do výlohy;
každý na mě podivně civí...
Pomoz, prosím, člověče divý!
Už nezáleží, zda se vzepřu,
vždyť stejně do měsíce zemřu!
Připadám si náhle malinká,
kyselá, rozšláplá malinka.
Odevšad vystřeluje bolest,
živený strach nejhorší je trest.
Kde mám ruce? Kdepak mám nohy?
Kde najdu své básnické vlohy?
Vyškrábu si pokožku z těla!
(To už jsem dřív udělat měla!)
Copak však ze mě potom zbyde?
Raďte, poraďte, moudří lidé!
Hle, záblesk Raskolnikovovy
lidskosti, co poskládá rovy
do jedné řady bílé jak sníh
a já brzy budu v jednom z nich!
V polobotách, v teplém kabátku
zakopávám o dům, zahrádku.
Každým krokem ztrácím impresi,
plným douškem lokám distresy.
ČTEŠ
Před branami ráje
PoetryJednoho dne jsem se vzbudila a uvědomila si, že mým jediným společníkem jsou ospalky. Protože mi bylo smutno, promluvila jsem k nebesům a ta mi seslala poezii. Blahodárné verše mi pomohly nadechnout se, poznat samu sebe. Ten, pro koho je poezie ta...
