Utíkám jednou z chladných ulic,
prohnilá chuť někde ve vzduchu.
Mám v rukou všechno a zároveň nic,
jsem součástí víru rozruchu.
Hle, podívej se mi do očí,
vždyť umírám ve vlastním strachu.
Jsem kůň, jsem bič, jsem i ten kočí.
Za jaký hřích klečím na hrachu?
Těch blyštivých hvězd je tisíce,
když nahoru každou noc k nim zřím.
Pak vždy mi začnou planout líce,
neboť už mezi ně nepatřím.
A tak se brodím mdlou samotou.
Ač pozlacená svým původem,
nejspíš není náhodou,
že jsem pokořena osudem.
ČTEŠ
Před branami ráje
PoetryJednoho dne jsem se vzbudila a uvědomila si, že mým jediným společníkem jsou ospalky. Protože mi bylo smutno, promluvila jsem k nebesům a ta mi seslala poezii. Blahodárné verše mi pomohly nadechnout se, poznat samu sebe. Ten, pro koho je poezie ta...
