Už nastává půlnoc – budiž tedy –
smutním: Lotto! Lotto, sbohem! Sbohem!
Pohlédnu ke hvězdám naposledy
a jednou kulkou vydám se za Bohem.
Avšak než se nebesa rozhrnou,
ucítím malou slabost v kolenou.
Na čele se leskne rudá šmouha,
v očích se zableskne teskná touha.
Nevnímám dopad těla na zemi;
v tuhle noční hodinu už je mi
vše podivným, krutým snem. Andělé,
slyším vaše hlasy, byť nesmělé!
Když otevřu oči, bolest vidím,
když je zase zavřu, bolest cítím.
Myšlenky se začínají srážet
a můj horečnatý stav urážet.
Jestli je sebevražda hereze,
tak já musím být kacíř bez kněze.
Ale co na tom – každý hřích smyla
Lotta, moje jediná rozmilá!
Snad nelze potrestat bouři v duši,
v duši stinné jako slova tuší.
Snad nelze potrestat vzdor na tváři,
slova utopená v kalamáři.
Ležím, lapám dech a čekám ráno,
kdy už o mě bude postaráno.
Až vyjde hřejivé slunce, tak vím,
že se má duše vznáší nad rakví.
ČTEŠ
Před branami ráje
Thơ caJednoho dne jsem se vzbudila a uvědomila si, že mým jediným společníkem jsou ospalky. Protože mi bylo smutno, promluvila jsem k nebesům a ta mi seslala poezii. Blahodárné verše mi pomohly nadechnout se, poznat samu sebe. Ten, pro koho je poezie ta...
