Před branami ráje

Snová lyrika

Život jsou jako cukrová nebesa;
jednou přijde třpytné osvícení,
jindy světla k nalezení není,
toť závrať z výšky, která neklesá.
Já na nebi, tak jako každý jiný,
proplouvám – jsem růžolící oblaka,
jehož skryté kouzlo snění láká,
tam nezbyl sebemenší kout stinný.

Sama či se svými průvodci
poznám krásu ničeho i všeho.
Budeme se chvět z dojmu těšivého,
do něhož vsákne nás genius loci.
Nevytušíme, že se svět mění,
vždyť nás těší bytí růže vonné.
Ač vždy se za nejbělejšího dne
stáhne nyvá opona zatmění.

Začne se zle šklebit bouřkový mrak,
lán zahalí jeho sivá sukna.
Vichřice ztopí svou zlost do okna,
a to se pak má duše zmítá jak
leprák se ztrhaným obličejem;
námořník, kterého postihla mořská nemoc;
kormidelník, co požil whiskey až moc;
oslavy prodchnuty obyčejem.

Avšak nejkrásnější ze všech těch chvil
je oranžová rouška z hedvábí.
Její čarovné umění mě vábí
stále, snad účinkem mystických sil.
Rudnoucí paprsky se roztírají
jako parfém jarního poupěte.
Hezky je pozoruj, drahý světe,
jak společně nový den vítají!