Ve jménu ztracení plazím se pryč stíny,
na zádech tlačí mě tíha vlastní viny.
Špinavé ulice se zahořkle míjí,
nekonečná tma mě pomalu zabíjí.
Už dávno jsem vyrostla z dětských pohádek.
Jako epifora, co nemá začátek,
bloudím tím hnusem prodchnutá beznadějí,
jen hvězdy mi svou opojnou píseň pějí.
Ach osude, ach ty můj trýzniteli bídný,
cožpak nemůžeš být taky trochu vlídný?
Tvá kazajka dusí mě více a více
za stříbrné záře bílého měsíce.
Jsem plná žalu, jsem plná utrpení
v mém srdci pro jiné city místo není.
Melancholie mi koluje žilami,
plazím se stíny s posledními silami.
ČTEŠ
Před branami ráje
PoesiaJednoho dne jsem se vzbudila a uvědomila si, že mým jediným společníkem jsou ospalky. Protože mi bylo smutno, promluvila jsem k nebesům a ta mi seslala poezii. Blahodárné verše mi pomohly nadechnout se, poznat samu sebe. Ten, pro koho je poezie ta...
