Nemohl na to přestat myslet. Kdykoliv zavřel oči, cítil na sobě jeho dotyk. Byly to již dva dny od události na Astronomické věži, Draco vědom si Potterových pohledů, se mu vyhýbal. Snažil se zachovat si alespoň trochu rozumu. Usoudil, že to, co se stalo, se nesmí a nebude už nikdy opakovat. Bylo to kompletní selhání smyslů.
Bojoval s tím chtíčem, který cítil pokaždé, když byl s Potterem ve stejné místnosti. Bojoval s nutkáním navázat tam, kde přestali.
„Najdu si tě." znělo mu v hlavě stále dokola a dokola. Byl to právě ten příslib, který mu bránil vytěsnit to celé z hlavy. Jeho Zmijozelská osobnost jej nutila ptát se sám sebe, zda-li má brát Potterova slova jako příslib, nebo jako výhrůžku.
Zrovna byl na vycházce s Anthonym. Bral to jako výborné rozptýlení, ale ať už se snažil sebevíc, stejně na Pottera musel pořád myslet. Vlastně ani neposlouchal, o čem Anthony zrovna mluvil.
„Draco?" oslovil ho náhle. „Jsi v pořádku? Děje se něco?" Draco k němu polekaně zvedl tvář. „Promiň, co jsi říkal? Omlouvám se, byl jsem trochu mimo."
Anthony se zasmál. „To je v pořádku," řekl. „Stejně jsem mluvil o škole, nebylo to nic zajímavého."
Draco se vděčně pousmál. „Omlouvám se," zopakoval.
Anthony se na něho usmál, náhle se zahleděl za Dracovo rameno, obočí mu poněkud zmateně vyletělo nahoru.
Draco se otočil směrem, kterým se díval, sotva se udržel, aby nahlas nezaklel.
Potter k nim mířil rázným krokem, za chůze si schoval jakýsi pergamen do kapsy svých kalhot.
„Harry," pozdravil ho Anthony mile.
„Ahoj," řekl Potter s křečovitým úsměvem. „Co vy tady?"
Draco sklopil zrak, vyhýbal se jeho pohledu. Salazare, nejraději by se zahrabal hluboko do země a už nikdy nevylezl ven.
„My se teď s Dracem tak trochu vídáme," přiznal Anthony s úsměvem a objal jej kolem ramen, aby na jejich spojení Pottera upozornil.
Draco bolestně zavřel oči a poté se donutil zvednout zrak. Potter ho propaloval pohledem, ze kterého ale nedokázal nic vyčíst.
„To je hezký," řekl aniž by pohledem uhl od Dracových očí. „Jsem nevěděl."
„Není to nic vážného," řekl Anthony. „Zatím se jen tak procházíme, viď?"
Draco přikývl. Nedokázal odpovědět.
Potter se kousl do spodního rtu a poté lehce dramaticky rozhodil rukama.
„To je fajn," řekl. „Chodíte spolu někdy i na Astronomickou věž?"
Draco se při jeho slovech napl. Jestli mu to Potter řekne, Anthony mu to nikdy neodpustí. Téměř ho očima prosil, aby si to nechal pro sebe.
„Večer je tam krásně," dodal Potter s úsměvem a prohrábl si vlasy.
Draco si ve vteřině vzpomněl, jak hebké jeho vlasy jsou, tiše zamručel, jak znovu zatoužil se jich dotýkat.
Anthony na něho pohlédl. „Opravdu je ti dobře?" zeptal se ho tiše. Potter se usmíval, jako kdyby přesně věděl, co se mu honí hlavou, Draco se nad tím zamračil. „Myslím, že jsou večery na Astronomické věži přeceňované," řekl Potterovým směrem místo toho, aby odpověděl Anthonymu. Potter se zamračil, Draco se nad tím pousmál.
„Přeceňované?" zopokavoval po něm překvapeně. „Myslíš, že jsou přeceňované? Podle mě jsou více než uspokojivé."
„Jednou jsem tam byl a nebylo to nic extra," řekl Draco, pravý koutek úst se mu vytáhl ve vítězný úšklebek. „Určitě jsou i lepší...místa."
„Žádný lepší místa nejsou, tohle místo je jedno jediný," prohlásil Potter ledovým hlasem. „Tohle místo nabízí mnohem víc."
„Je to průměrný místo," prohlásil Draco a usmál se na zmateného Anthonyho. „Co myslíš?"
„N-no," zmatený Anthony mezi nimi tikl pohledem. „Je to tam fajn... Asi?"
„Vzpomněl jsem si, že tě hledal Kratiknot," řekl Potter náhle Anthonyho směrem. „Přišel jsem ti vyřídit, že za ním máš jít."
„A kde ho najdu?" zeptal se Anthony ihned, Potter mykl rameny.
