Ticho. Nechutně ohlušující ticho, které přehlušovalo pouhé kapání kapek ze zdi v rytmu tak pravidelném, že z toho začínal pomalu šílet. Očima sledoval na zemi pomalu tvořící se louži.
Povzdechl si, vyčerpaně se zády opřel o zeď, zaklonil hlavu a zavřel oči.
To místo z něho vysávalo veškerý život. Nevěděl, jak dlouho už tam byl, ale zdála se to být celá věčnost.
Přál si zemřít. Už takhle dál nemohl.
Seděl ve vlastní špíně v místnosti o velikosti kumbálu, kde se nacházel jen kbelík a louže vody.
Na smrad už si dávno zvykl, chlad byl mnohem horší. Neměl žádné okno, kterým by mohl spatřit, jestli je den, nebo noc, dokázal to ale určit podle chladu jeho cely.
Klepal se, klepal se celé dny. Byl vyděšený, psychicky vyčerpaný a promrzlý. Čekal na svou smrt. Tušil, že tohle je jeho konec.
Přitáhl si kolena k sobě, když uslyšel přibližující se kroky, ovládl ho pocit zoufalého neštěstí. Uslyšel protikouzlo a následně otevírání jeho cely.
„Prosím," zašeptal, téměř nepoznal vlastní hlas, obličej měl schovaný mezi koleny. „Prosím, už mě nechte umřít."
„Draco," uslyšel po nekonečné době své jméno. Zmateně zvedl zrak a nevěřícně se zamračil na svou návštěvu. Hlas mu selhal, otevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo. Hleděl na Harryho Pottera, který se v té okolní špíně a neštěstí zdál být jakýmsi zázrakem.
Tyčil se pár stop od něho v novém hábitu. Byl čistý, upravený. Draco se nevědomky přikrčil, jak moc se styděl za svůj vzhled. Harry k němu přešel spěšnými kroky a klekl si k němu do špíny na jedno koleno.
Jeho omamná, silná a určitě dost drahá vůně jej ovanula a donutila být ve střehu všechny jeho smysly.
Draco od něho odvrátil obličej. Nechtěl, aby ho takhle viděl. Přišel si proti němu tak podřadný. Cítil se zostuzený.
Srdce se mu zastavilo, když jej Harry chytil za bradu a přinutil ho se na něho podívat. Opatrnost, se kterou se jej dotkl a zároveň ráznost, se kterou mu natočil hlavu, ho donutily na sucho polknout. Odhodlané jiskry v jeho očích jej vyděsily.
„Draco, co jen ti to provedli?" zašeptal Potter téměř lítostivě a palcem ho pohladil po špinavé čelisti.
Neměl sílu jeho ruku odehnat, nechal ji na své čelisti a se zatajeným dechem se díval do očí muže před ním. Přemýšlel, jestli vůbec někdy viděl takový odstín zelené. Byl si jistý, že určitě ne.
„Máme jen pět minut," řekl mu pevným hlasem. „Přišel jsem ti pomoct, Draco." Draco nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Za chvíli začíná tvůj proces, rozumíš?" řekl poté jeho návštěvník. „Musíš mi všechno říct, abych mohl být na tvé straně!"
Snažil se v jeho očích najít jakýkoli náznak lži, ale našel v nich jen čisté odhodlání. Přemýšlel, proč by mu chtěl Potter vůbec pomáhat.
Muž naproti němu si povzdechl.
„Zachránil jsi nás, Draco," zašeptal mu těsně u obličeje. „Nebýt tebe, mohl jsem být mrtvý. Chci ti pomoci. Dlužím ti to."
Draco nic neříkal. Harry ho popadl za tváře a zarazil se. „Vždyť ty úplně hoříš," zašeptal znepokojeně. „Jsi nemocný, Draco! Musíme tě odsud dostat!"
„Ukonči to," zašeptal. „Prosím."
„Řekni mi, proč ses k nim přidal," naléhal na něho Harry. „Zastanu se tě, ale musím mít argumenty proti porotě, rozumíš?!"
„Řekni jim, ať mi dají polibek."
Potter se zarazil, přeměřoval si ho pohledem. Draco ucukl očima.
„To bych jim nikdy nedovolil, rozumíš?" zašeptal a za hlavu si ho přitáhl blíže, ve snaze získat veškerou jeho pozornost. „Nikdo ti neublíží, ano?"
