Stimmen's House

215 17 0
                                    

„Mami?" „Tiše, Liame." Řekla jeho máma. Liam se rozhlédl po kanceláři, kde bylo všechno sladěno v bílých barvách s kaštanovým dřevem. Byla to krásná kancelář to jo. Pomyslel si Liam. U okna stál velký stůl a za ním bílá židle. U zdi po jeho levé straně byl malý stolek s nějakou rostlinou a blíž ke dveřím vysoká knihovna, plná knížek. Na protější straně byl hodně protáhlý stůl, který byl zaskládaný papírama, vedle něj vysoká lampa a na dalším stolku sejf, který ho snad uchvátil nejvíc. Z přemýšlení o tom, co v něm asi je, ho přerušil nějaký starý pán, který vešel dovnitř. „Omlouvám se za zdržení paní Dunbarová a ..." Přerušil se, když se podíval na blonďáka v černém tričku sedícího v křesle vedle matky. „Liam." „A Liame." Usmál se. „Musel jsem ještě něco vyřídit. Doufám, že sekretářka byla milá." „Velmi." Usmála se a dala si nohu přes nohu. Pán se posadil do židle naproti nim přes stůl. Ruce si položil na stůl a propletl si prsty. S klidem ze sebe spustil: „jmenuju se Stimmen, Herbert Stimmen. Tenhle ústav patřil první mému otci Alfredu Stimmenovi. Když mi bylo 32 let, připadl mně. Po mě ho zdědí můj nejstarší syn Cody, kterého jste možná potkala u sekretářky, když jste přišla. A stejně jako to dělal můj otec, tak doufám, že bude dělat i můj syn, staráme se tu o chlapce s potížemi s chováním. Jak už jsem slyšel od sekretářky, váš syn má prý silné potíže." Odmlčel se. „Ano, přesně tak." Řekla tak chladně a Liam byl uvnitř na ni šíleně naštvaný. Nemyslel si, že tam patří, tak jako si to myslela ona.
„Dobrá tedy, rád bych věděl, s jakými problémy jste se setkali." Vypadal stále velmi klidně, jako by to dělal několikrát denně a byl zvyklý už na všechno. „Neustálé hádky nejen doma, ale i ve škole. Několik rvaček nejen venku, ale i na pozemku školy. Propíchnuté gumy od auta jeho učitele matematiky. Také si neustále učitelé stěžovali na Liamovu drzost a k tomu jsem si pro něj jednou musela jet na stanici kvůli napadení ochranky v obchodním centru." Podíval se na Liama. „Páni, to bych do tebe neřekl, si pěkný kvítko." Odvětil klidně. Na to hned reagovala jeho máma. „Chcete říct, že přijímáte chlapce i s menšími problémy?" „Stačí, když si rodiče postěžují na nesnesitelné chování a nějakou rvačku." Usmál se, jako by jemu samotnému to přišlo, jako blbost. Vstal od stolu, přišel ke stolu po jeho levici a vzal z něj složku. Položil ji na svůj hlavní stůl, opět usedl na místo a otevřel ji. Z pouzdra si vytáhl brýle. „Jo, to napadení ochranky tu mám napsané. I ty gumy. Ale stejně by mě zajímalo, co tě k tomu vedlo, Liame." Pohlédl na něj. „Matikář je vůl a ten chlápek z ostrahy si o to koledoval." „Proč si tohle o matikáři myslíš, a jak si o to koledoval pán z ostrahy?" Pořád ten klid. Liama začínalo rozčilovat, že je pořád tak v klidu. „Řval na mě. A ten z té ochranky si na mě otevřel hubu." „Jasně." Řekl a věnoval se dál složce. Liam je nějakou dobu neposlouchal i když se bavili. Věnoval se jen rostlině v rohu místnosti. Nic na ni nebylo zajímavé, ale nechtěl se bavit s ní a s ním už moc taky ne. „Dobře, můžeme to podepsat?" Zeptal se mile. To Liam zaznamenal a rychle se k němu s panikou v očích otočil! Po té rychle na mámu a zase na něj. „Cože?" „Žádné cože Liame, už jsme o tom mluvili. Měl si šanci se napravit, ale stejně ses choval takhle dál. Nedá se." Jeho máma nadzvedla ramena a podívala se na na pana Stimmena. „Kde to můžu podepsat?" Podal ji papír a propisku. Ona to podepsala.
Později se máma s Liamem rozloučila a dala mu na dva měsíce sbohem. Nějaký mladý pán ho vedl do jeho nového pokoje. Jestli se to tak dalo nazývat. Ne, že by to tam nebylo pěkné. Ale i tak, si Liam představoval trochu něco jiného než pokoj pro dva, kde je jen postel pro každého z nich, dva malé noční stolky, jedna polička a jedno okno. „To je všechno?" Zeptal se a pohlédl na jen o něco vyššího muže. „Všude se to vede jinak. Na to, že se tu k vám chováme hezky, je to tu v jistém smyslu peklo." Liam se nechápavě zatvářil. „Pravidla." Dodal a ukázal dlaní do pokoje. „Prosím, až po tobě." Liam celý nesvůj vešel do pokoje, kde na vedlejší posteli byly vybalené věci. „Mám spolubydlícího?" Položil tašku na postel a začal vytahovat svoje nejnutnější věci jako spodní prádlo, hygienické přípravky a tak dále. „Ano, Christopher je tu už čtyři měsíce. A zřejmě tu ještě nějakou dobu zůstane, ale podle mě už tu nemá, co dělat." Liam přikývl hlavou na znamení, že to chápe. „Nebojíte se, že se vám spolubydlící poperou?" „My ne, oni by měli." Řekl a pozasmál se. Liam k němu zvedl hlavu. „Když porušíš nějaké z pravidel, nejsou tu nejpříjemnější tresty, navíc, obzvlášť za rvačku." Jen, co to dořekl, vyšel z pokoje, chytil se dveří a kývl hlavou od pokoje na znamení, že má jít ven. Liam tak udělal. Muž zavřel dveře, zamkl je a šel Liama provést po areálu. „Mají všichni pokoje pod zámkem?" Zavrtěl hlavou. „Tahle budova je rozdělena do tří částí. Není to jako klasický diagnostický ústav. Sekce A je spíš pro ty, kdy rodiče vyšilují jen proto, že jejich dítě doma mluví sprostě a tak. To je východní křídlo. Ty si v sekci B, neboli taky sekce pro pořádné grázlíky, ale pořád nepatříte za mříže." Liam se zamračil, když tohle řekl. „Sekce A má normálně odemčeno i během noci, vám zamykáme. V případě, že se s někým porveš, jdeš hned na samotku a podle určení tam zůstaneš." Liam ho dál následoval do parku za budovou. „Nějaké další otázky?" „Jo, kde to teď sakra jsme?" „Teď jsme sakra v parku." Liam se na něj hned zaraženě podíval. „To, že se tu k vám chováme slušně, neznamená, že pokud se vy k nám budete chovat hnusně, že my nemůžeme k vám." Řekl dost sebejistě. Liam jen radši přikývl. „Tenhle park slouží pro vás všechny, můžete se tu jít projít, nebo občas se tu hrajou nějaké hry, třeba fotbal, lakros, volejbal a tak. Je to ale pouze s povolením toho, kdo to vede. Pokud se nebudeš chovat tak, jak máš, budeš mít s těmato hrama utrum." Procházeli parkem a nějak extra velký nebyl. „Vysoké ploty?" „Divil by ses, kolik se jich tu snažilo utéct." „Aha." „Teď ti ukážu, kde jsou sprchy, jídelna a hlavní hala." Liam přikývl a dál ho následoval. „Ty písmena na zádech triček jsou, z jaké jsou sekce?" Zeptal se. „Ano. Nemůžeme si pamatovat každého." „Co, kdyby někdo ze sekce B ukradl někomu ze sekce A tričko?" „Ještě se nám to nestalo. Ale kdyby přece jenom, stačí nahlásit něco podezřelého a už to kontrolujeme." „Jinak, tady jsou sprchy, sekce A má taky vlastní. Tady je jídelna a hned tady hlavní hala." „K čemu je?" „Když se potřebuje něco důležitého oznámit nebo jen tak pro posezení. Je tu jediná televize, pár sedaček, křesel a nějaké časopisy a knihy." „Achjoo." Povzdechl Liam. „Dva měsíce nejsou zas tak špatný. Jsou tu lidi s delším pobytem." Liam sice byl rád, že tam nemusel zůstat déle, ale i tak mu to dost stačilo. „Tady Angela ti dá oblečení. Svoje si můžeš obléct zase, až budeš odcházet." Stará paní mu podala poskládané šedé oblečení. „Je tam pár triček, kalhot a jedna mikina."
Když Liam a ten muž konečně dokončili veškerou prohlídku po areálu, zavedl jej na večeři. „Tam si stoupni do řady. Hned jak povečeříš, se vracíš na svůj pokoj. Pamatuješ si číslo?" Přikývl a šel si tam stoupnout. Vzal si tác a příbor, jako to bývalo ve školních jídelnách. Stál nechutně dlouhou řadu a oblečení mu bylo nějakou chvíli ještě nepříjemné. „Si tu novej?" Sykl na něj kluk za ním. Otočil se a podíval se na černovlasého kluka za sebou. „Jo, proč?" Usmál se. „Jde to vidět. Nováčci jsou tady z toho vždycky vybrkaní a s nikým se nebaví." „Paráda." Řekl bez projevení nějakého zájmu Liam a otočil se zpátky. Kluk mu dal ale ruku na rameno. „Neotáčej se ke mně zády, když s tebou mluvím." Zpátky se lehce naštvaně otočil na něj. „Mám na tričku B, protože jsem velmi problémový člověk, který je neustále nasraný a momentálně i hladový, tak mi dej pokoj, díky." Řekl a otočil se. Kluk za ním se jen usmál, naklonil se k němu a pošeptal mu do ucha: „na mě si hubu neotevírej, zatím nevíš, s kým se bavíš." Řekl a dál si ho nevšímal, stejně jako Liam jeho.
Konečně přišla chvíle na Liama, ale když viděl, co servírují, přestal mít hlad. Sedl si na volné místo a aspoň se snažil pozřít něco, co mělo být nejspíš jídlo. „Dobrej hnus, co?" Když se otočil, trocuh měl obavu, že je to zase ten černovlasý otrava. Ale stál tam hrozně vysoký hubeňour s tácem. „Můžu?" Liam přitakal a dál mu nevěnoval pozornost. „Jsem Chris, mimochodem." Usmál se na něj a podal mu ruku. „Z B324?" Zeptal se, ale ruku mu nepodal. „Ty moc slušnosti neznáš, co?" Zeptal se, ale odpovědi se opět nedočkal. „Jo, jak to víš?" „Zřejmě jsem tvůj nový spolubydlící." Chris se pozasmál. „Paráda, tvé jméno?" „Liam." „A mám otázku, to tak furt mlčíš?" Liam už začínal červenat. „Ne, ale začínáš mě štvát, tak prosím už ticho!" Řekl víc nahlas a Chris radši byl potichu. Jedl se stejnou nechutí, jako Liam a pak společně šli na svůj pokoj. Chris si sedl na postel a sundal si mikinu. „Hele, ty ses bavil s Lewisem?" „A to je jako kdo, ten Lewis?" Zeptal se Liam a dál si načechrával polštář. Lehl si a Chris dál neklidným hlasem pokračoval. „Má černé vlasy a je o něco vyšší než ty." „Taková ta osina v zadku?" „No..." Řekl tiše a velmi nejistě Chris. „Jo, proč se ptáš?" „Co ti chtěl?" Liam se obrátil hlavou na Chrise, který stále seděl na posteli a v rukou hnětl polštář. „Proč tě to zajímá?" „Protože po tobě půjde." Liam stále nechápal a tak se zvláštně zatvářil. „Je tu hodně dlouho. Někteří říkají, že ten už spíš patří do blázince než sem. A takový kluci jako ty ho velmi přitahují." Liam málem spadl z postele a hned se opřel o zeď. „Cože?!" Zpozorněl. „Je tu už rok a to s tím blázincem je vážně pravda. Je skoro furt na samotce a..." „To nemyslím!" Skočil mu rychle do řeči. Chris se nechápavě na něj podíval. „On je jako... jako na kluky?!" Chris rychle přitakal a sledoval ho jako by chtěl říct to to snad není jasné? „No, teda prý je BI, ale těžko říct." „Jak si myslel, že po mně půjde?" „Někdo říká, že ho ve sprchách znásilnil, někdo zas, že to není pravda. V každém případě budeš pod ním, pokud si to necháš líbit, což bych ti aj nejspíš radil. Ten grázl má kámoše všude." „Znásilnil?!" Vyjekne Liam a Chris si dá hned před pusu prst. „Shhhh! Ticho sakra!" „A jak myslels to, pod ním?" „Většinou jen chodí a na své vytipované lidi šahá. Takže až ti začne prstama přejíždět jen tak po ruce nebo tě plácne po zadku, nezkoušej ho zabít. Pár kluků už to zkusilo." Řekl a konečně si lehl, ruce si dal pod hlavu. „To si snad děláš legraci?" „Jsou tu kluci, co jsou na tom hůř." „Jak?" „Pár krát jsem viděl, že s někým seděl třeba v hlavní hale a ruku měl položenou v jeho klíně a podobně." „Bože!" Zoufale vyjekl Liam a lehl si. „Nesmíš na sebe moc upozorňovat." „A ty?" „Co, já?" Otočili se oba na bok čelem k sobě. „Ty si taky pod ním?" „Ne. Naštěstí nejsem jeho tip, ale popravdě, on není jediný, kdo tu takový je, takže pořád se měj na pozoru." „A ti dozorci nebo jak jim vlastně říkáte na to nic?" „Ne, prý je to naše věc, co si mezi sebou děláme. Dokud se nepereme, je jim to celkem jedno. Teda až na pana Stimmena. Když jde areálu, všichni tihle grázlové své choutky utiší, protože je jediný, kdo s tím něco dělá." „Aspoň, že tak." Ulevilo se mu. „No..." „Co?" „Pan Stimmen to už příští týden nevede." „Cože?!" Zeptal se nahlas Liam. „Zdědí to ten jeho namyšlenej syn Cody. A až se to stane, tak to tu bude jak v pekle. Cody se podle mě od Lewise liší jen jedním a to věkem. Nechá to tu být, ať už se tu bude dít cokoliv, tak doufej, že odtud vypadneš brzo." Řekl nakonec Chris a otočil se na druhý bok. „Dobrou, Liame." „Dobrou." Řekl Liam a přetočil se na záda. Přemýšlel, jestli mu to za tohle všechno vůbec stálo, ale prostě si vždycky nemohl pomoct. Zřejmě pro něj vážně začíná to pravé peklo.

IEDKde žijí příběhy. Začni objevovat