IED

Zoufalství

„Jsi v pohodě?" Zeptal se Chris ráno na snídani. „Jo, jen jsem toho moc nespal." „Nové prostřední nebo máš strach z Lewise?" „Já z nikoho nemám strach!" Zvýšil na něj hlas a dál se věnoval rohlíku s máslem. Chris se k němu naklonil a pošeptal mu do ucha: „ale měl bys." Odtáhl se a Liama zamrazilo. Podíval se na něj a chvíli přemýšlel nad Chrisem. „Co tady vlastně děláš? Nechci tě urazit, ale nepřipadá mi, že bys byl šílený maniak nebo psychicky narušený grázl a to si v Béčku." „Nejsem taková časovaná bomba jako ty, ale řekněme, že jsem se moc hezky k rodičům nechoval. Navíc jsem se párkrát porval, no a..." „A?" „A vytopil školu." Řekl a Liam zpozorněl. „Ty?" „Jo, já." Těžko se tomu věřilo, ale zkrátka musel. „Ty co?" „Napadení ochranky v centru, propíchlé gumy učitelova auta a tak dále." „Aha." Usmál se Chris, jako by ho to přesně vystihovalo. „Ty... Liame?" „Co je zas?" Koukni kdo jde." Řekl celý nesvůj Chris. Liam se otočil a všiml si, že skoro odstojenou řadu má Lewis. A horší věc, Lewis se na něj usmál. Liam se hned otočil zpátky a rychle do sebe natlačil zbytek snídaně. „Takže z něj nemáš strach?" Zeptal se škodolibě s jemným smíchem Chris a napil se čaje. „Dej pokoj." Řekl, vstal a plácl ho rukou po rameni. „Dělej." „No, jo." Chris poslechl a společně s ním odnesl tác na pult. Po té hned vypadli do parku. Sedli si na levičku a Chris se k němu otočil. Nohy si dal nahoru do tureckého sedu a Liama hned napadlo, že bude zas něco žvatlat. „Řekni mi to narovinu. Bojíš se ho?" Liam se na něj otočil. „Já nevím. Spíš ne." „Spíš?" „Spíš mám strach z toho, co si předtím v noci o něm říkal." „Jako, bojíš se toho, že by někdy mohl na tebe něco zkoušet?" Liam párkrát jemně přikývl. Chris mu dal ruku na rameno. „To bude dobrý. Jen dva měsíce a vypadneš." „A ty, co? Jak dlouho tu pak ještě budeš?" Sundal z něj ruku. „Zřejmě měsíc potom, co odejdeš ty. Máma je hrozná histerka a táta je moc přísný. Nechcou, aby se to s tím vytopením ještě někdy opakovalo." „Je možné, že tě pustí dřív, jako třeba za dobré chování?" „Jo, ale to jen se souhlasem rodičů. Takže, to nehrozí." Liam se pozasmál a sledoval ostatní v parku. „Aspoň nemusíš nikomu dělat děvku." „Tak si nesmíš připadat." „To jde?" Pohlédl na Chrise. „Ani ne, ale jestli si to budeš říkat, brzy ti zřejmě zvýší návštěvní hodiny u psychiatra." Liam se zamračil. „Jaké hodiny u psychiatra?" „Až pro tebe přijde Matthew, to je ten, co tě přivedl, vezme tě na hodinu s našim psychiatrem. Jenom se mu vyklábosíš, on ti dá pár otázek a tak. Víš ty vůbec o něčem?" „Zřejmě ne." „Víš vůbec, že se tu pracuje?" Liam protočil oči v sloup. „Začínám přemýšlet o tom, jak málo mi toho Matthew řekl." „Každý den má někdo službu buď v prádelně, jídelně nebo na zahradě." „Co musíš dělat?" „Většinou je to jen taková výpomoc. Něco ti řeknou, ty to uděláš." „Aha a jak to zjistím?" „Je to na nástěnce. Pokud se nedostavíš, je to bráno jako porušení pravidla. Ale neboj, ty dnes nic, díval jsem se." Liam se jen usmál. Z ničeho nic, šel slyšet kousek od nich rachot a rozezněla se siréna! „Co to je?" Podivil se Liam. „Někdo se pere! Pojď rychle, chci to vidět!" Rychle vstal a rozběhl se k místu, odkud se to linulo. Liam se krokem vydal za ním, a když už stál společně s ním za hloučkem kluků, nahlédl někomu přes rameno. Vážně se dva kluci rvali! „Siréna má přivolat někoho z dozoru?" „Jo." Odpověděl mu nějaký kluk, vedle něj. „A co je čeká?" „Nejspíš samotka." „To není tak hrozné, ne?" Kluk pochopil, že je Liam nový. „Celý den v místnosti, kde není vůbec nic než jen postel? Všechno v bílé barvě a bez okna? A k tomu se tam nezhasíná, je to šílené." „Tys tam už byl?" Kluk jen přitakal a Liam se otočil na druhou stranu, ale Chris byl až pár metrů dál. Ale něco Liama naprosto vyděsilo! Ten známý hlas u jeho ucha, ten horký dech na jeho krku – Lewis! „Jsi nějak zvědavej." Špitl mu do ucha, namáčkl se na něj a pevně ho chytil za zadek! Po té ruku pustil a Liam počítal sekundy, kdy mu jednu natáhne! Lewis mu přejel dvěma prsty po celé délce jeho pravé ruky a odešel. Když si Chris všiml, že jde směrem od Liama, přišel hned k němu. „Stalo se něco?" Špitl na něj. „Nechci o tom mluvit." Řekl a odešel do hlavní haly, kde ho následoval i Chris. Kolem nich jen proběhli tři vysocí muži v černém oblečení.

Večer na jejich pokoji si Liam lehl. „Já tohle nezvládnu Chrisi." „Cože?" Podíval se na něj. Liam jen sledoval strop a podpíral si rukama hlavu. „Lewis se na mě namáčkl, šáhl mi na zadek a přejížděl mi prstama po ruce. A to jsem tu druhý den. Jak tu mám vydržet dva měsíce? Jestli to tak půjde dál, buď budu pořád na samotce, protože mu za to pokaždé rozbiju hubu nebo mě vážně znásilní." Chris jen zoufale vydechl. „Já tě chápu, ale nějak to vydržet musíš. Na samotku nechceš, věř mi." „Byl si na samotce?" „Jako asi většina z nás tady. Každý tam byl jednou a už se tam radši vrátit nechce. Někteří tam tráví hodně času, ale to jsou šílenci."
Další den ráno, si Liam všiml, že má svou první práci. „Prádelna. Paráda." Řekl neutrálně. „Buď rád, podle mě je horší práce v kuchyni. Divil by ses, kolik je tam nádobí na umývání." Chris ho obešel a šel se věnovat něčemu jinému, zatím, co Liam šel podle pokynů do prádelny, která byla místo sklepa. Matthew mu ji neukázal, ale nějaký kluk tam šel taky, tak se k němu přidal. V prádelně stála paní kolem čtyřiceti let. Byla velká jako hora a silný odpor ke všemu, co řeknou, mohla mít rovnou napsané na čele. „Vy naházíte prádlo do praček, vy..." Ukázala na skupinku, u které stál Liam. „Vy budete věšet prádlo, kolíčky jsou támhle. A nakonec vy, budete skládat prádlo na hromádky!" Liamovi byl hrozně nesympatická, protože v její nepříjemnosti viděl svého bývalého matematikám, kterému propíchl gumy u auta. „Budeš tu stát, celou dobu?" Zeptal se ho nějaký kluk. „Možná." Nadzvedl jedno rameno a k němu naklonil hlavu. „Pojď jejda." Liam ho následoval a společně s ním chvíli věšel prádlo ve vedlejší místnosti. „Hele dám si přestávku. Můžeš si ji pak taky dát, ale máš jen dvě tak si šetři. Vrátím se ze deset minut." „Dobře." Liam dál pokračoval ve věšení prádla. Bylo ho tam tolik, že nebylo skoro nikde vidět a jediné světlo, které tam dopadalo, bylo ze zažloutlých zářivek na stropě. Najednou slyšel, jak někdo otevírá dveře. „Neříkals deset minut?" Zeptal se Liam, ale když viděl, že přes stěnu, kterou prádlo tvořilo, nevyšel ten kluk, co s ním pracoval, zamrazilo ho. Stál před ním Lewis. Otočil se rychle, když slyšel, něco na druhé straně. Stál tam zřejmě nějaký jeho otroke, který, jak hádal, udělal, vše, co mu Lewis řekl. „Ahoj, Liame." Řekl, usmál se a začal se k němu přibližovat. Liam couvl, ale kluk za ním ho chytil a ruce mu silně stiskl k zádům! Byl hrozně vysoký a svalnatý. Jak by normálně Liam řekl, osmnáctka na steroidech. „Jak sis takovou gorilu podmanil?" Zeptal se drze Liam. Lewis se pozasmál. „Mám různé výhody." Přistoupil opět blíž. „Můžu mu sehnat třeba cigarety, což na Vincenta platí." Nezastavil se, dokud nestál natěsno u Liama. „Šak ty se mi taky jednou podvolíš." Řekl s ďábelským úsměvem. Nerad by to přiznal, ale vážně začínal dostávat strach. Svými velkými dlaněmi zajel Liamovi pod tričko a on sebou jen prudce trhl, ale vůbec mu to nepomohlo. Vincent stál jako přibitý k zemi. Lewis mu dál přejížděl rukama po hrudi, jako by zkoumal každý centimetr jeho kůže. „Nech toho, prosím!" Vyjekl ze sebe Liam. Nestávalo se často, že by prosil. Většinou se ho všichni báli, a když ne, přesvědčil je o tom, že by měli. „Ale no tak. Brzi se ti to začne líbit." Zašeptal Lewis a ruce vytáhl. Dal mu dlaně na líce a snažil se jemně přiblížit. „Jestli uděláš, to, co si myslím, tak si buď jistej, že vyjdeš s rozkouslým rtem!" Vyhrkl na něj, ale Lewis se nezdál, nějak ustrašený. „To bych ti neradil. To, že mám pro tebe jistou slabost, neznamená, že nemůžu někdy někomu říct, například tady Vincentovi, aby si to s tebou vyřídil." „Nebylo by to poprvé, co bych odešel s monoklem." „Kdo mluví o monoklu? Nechám ti klidně polámat všechny kosti v těle, pokud nebudeš dělat to, co chci, rozumíš? Můžeš tady v druhém patře na ošetřovně strávit déle, než si myslíš. A pokud ti to ani tak nestačí, řekněme, že znám někoho z dozoru. Samotka je příjemná věc, pokud v ní strávíš víc jak den v kuse." Škodolibě se usmál, opět položil Liamovi dlaně na líce a políbil ho. Liam se to snažil vydržet. Odtáhl se od něj na pár centimetrů, ale pak ho začal líbat. Liam uvnitř zuřil a měl chuť ho hned zbít. Co zbít, rovnou zabít. Šíleně zuřil, ale kromě toho, že nemohl nic dělat, si to musel nechat líbit. „Lewisi?" Zvedl k němu hlavu. „Musíme jít." Řekl a Lewis se naposled usmál na Liama. „Buď hodnej." Řekl s ďábelským úsměvem a odešel, hned za ním se vydal Vincent. Liam si sedl na zem, opřel se o zeď a nohy přitáhl k sobě. Rukama je objal a opřel si o ně hlavu, z vydýchávání ho vyrušil až ten kluk, co s ním měl věšet prádlo.