IED

Nový začátek

Auto se zastavilo před domem a Liam pomalu vystoupil, stejně jako jeho máma. Tašku si hodil přes rameno a vešel dovnitř. Vystoupal schody a otevřel dveře svého sice malého, ale přesto útulného pokoje. „Jsem doma." „Říkals něco?" Zeptala se máma, když kolem něj prošla. „Ne, nic." Usmál se, tašku položil vedle komody a pohodlně se usadil do své postele, která mu tak moc chyběla. V hlavě se vrátil o dvě a půl hodiny zpátky, kdy stál před Stimmen's House a objímal Chrise. „Budeš mi chybět, kámo." „Ty mě taky. Drž se."  Zhluboka vydechl a zamyslel se nad tím, jak by bylo fajn ho vídat i ve škole – aspoň by na to nebyl sám.Večer ho máma zavolala na večeři. Sedl si a začal si pomalu vychutnávat konečně poživatelné jídlo. „Páni, to tam nevařili dobře?" Zeptala se, ale Liam se jen zapřemýšlel. „Moc, ne. ... Můžu tě o něco poprosit?" Zvedla hlavu od jídla. „Nechci se o Stimmen's House bavit. ... Nikdy."  „Dobře, když si to přeješ." Usmála se a dál jedla špagety. „Těšíš se do své nové školy?" „Ani moc ne." „Jak to?" „Nikoho tam neznám. Všechno to bude nové a tak." Ona se jen mile usmála. „Brzo se to změní. Budeš mít kamarády a třeba i děvče." Laškovně na něj mrkla. Liam se musel pozasmát. To byla celá ona. Milá, vtipná, ale když ji někdo naštval, tak šíleně tvrdohlavá. „Taky bys mohl chodit na nějaký kroužek, třeba malování, hrát na nějaký nástroj nebo třeba lakros. Slyšela jsem, že je to takový hlavní sport školy." „Vážně?" Přikývla. „Uvidím, no."  Stále z toho nebyl nějak extra nadšený. „Je to nový začátek."
„Myslím, že tam se mnou nemusíš chodit." „Vážně?" Zeptala se ještě jednou. „Ano." Řekl Liam, odepnul si pás a vysedl z auta, před jeho novou střední školou. „Zlato?" Liam se otočil. „Já vím, že už brzy bude půlka roku, ale i tak, nezoufej. Kamarády si najdeš." Trefila do černého, protože Liam si hledal přátele těžko – byl hold takový, jaký byl. „Jasné." „Ou, dobrý den." Hlesla starší vkusná paní v černém kostýmku a přistoupila k okénku. „Vy musíte být Karen Dunbarová." Čišela z ní dobrá nálada. „Ano a vy budete ředitelka, pokud se nemýlím." „Ne, jistě, že ne." „Pamatuju si vás dobře." „Tohle je Liam?" Ukázala lehce prstem na kluka, stojícího vedle ní. „Ano." „Skvělé, tak to půjdeš se mnou do ředitelny, ať si můžeme ještě popovídat." Usmála se a Liam přikývl. Rozloučil se s mámou, stejně jako paní ředitelka a vešli do školy. Prošli chodbami a zamířili si to rovnou do ředitelny. „Tak Liame, posaď se." Udělal, co řekla. „Tady máš rozvrh." Podala mu vytisklý papír. „Tvou třídu ti ukážu." „Děkuju." Do místnosti vešla jiným vchodem žena v bílé košili a krémové sukni. Vypadala hezká, příjemná a taky tak jednala. „Dobrý den, ředitelko. To je ten hoch?" Přikývla a Liam se díval z ředitelky na ženu a zase zpátky furt dokola, než mu žena podala ruku. „Těšíme, jsem Lucy – výchovná poradkyně školy. Můžu ti položit pár otázek." „Ano." „Jaký máš pocit z téhle školy?" Liam si ani nevšiml, že celou dobu v ruce držela notýsek s propiskou. Dost mu to připomnělo pana Loorese. „Vypadá hezky." Řekl stydlivě. „Dobře a chceš dělat nějaký sport? Slyšela jsem, že jsi velmi hyperaktivní." „Máma mluvila o tom, že se tu hraje lakros." Pokrčil ramena. „Chceš být v týmu?" Po chvilce přikývl. „Dobrá, trenér tě vezme jistě do zálohy a podle toho, jak ti to půjde by ses mohl dostat do jeho týmu." Všechno si zapsala. „No, myslím, že je to všechno, ředitelko." „Jistě." Ředitelka vzala Liama do jeho třídy. Zaklepala na dveře a pak vešla. Ve třídě stál vysoký černoch v krémovém svetříku. „Paní ředitelko." Pozdravil ji slušně a třída vstala. „Dobrý den, pane Davisi a třído. Prosím, sedněte si." Pobídla je rukou a oni usedli. Liam se cítil, jak na jehlách, když si ho každý z nich prohlížel. Hned se mu začalo honit hlavou, jestli je jeho outfit dobrý. Zda se hodí k němu ty body a jestli vůbec jeho mikina vypadá, tak dobře, jak si myslel. Pomyslel taky na vlasy. Co když je má špatně nastylované? „Třído, tohle je Liam Dunbar, doufám, že mezi vás skvěle zapadne a buďte na něj hodní." Zašprýmovala ředitelka a ukázala prstem na nějakého jedince, zřejmě to bylo myšleno hlavně na něj. Třída se zasmála i pan Davis, ale Liam se jen usmál, protože se pořád ještě necítil, tak skvěle. Ředitelka nakonec odešla a pan Davis nechal chvilku ještě Liama stát. „Tak Liame, řekneš nám něco o sobě?" Nejhorší otázka. „Ne?" Zeptal se, jak strašpitel a usmál se v domnění, že to projde. Pár lidí se ve třídě zasmálo. I pan Davis se jemně pozasmál. Opřel se o stůl a ruce překřížil. „Teď vážně. Řekni nám třeba, odkud jsi?" Liam před tím dojížděl do školy dál, než teď, protože nechtěl přecházet na jinou školu. Nakonec přejít musel kvůli svému chování a jeho máma chtěla, aby začal znovu s čistým štítem. Byl to hlavní důvod, proč tuhle část města neznal a neznal ani nikoho, kdo by na tu školu chodil. „Z Beacon Hills." „Ty jsi odtud?" Zadivil se učitel. „Ano." „Mmm, ale zřejmě nebydlíš v téhle části města, že? To bych si tě nejspíš pamatoval." „Ne, no." Pan Davis se usmál, nejspíš měl dobrou náladu z toho, že z něj něco vůbec dostal. „Dobře, tak třeba, budeš hrát lakros?" „Aspoň to zkusím." Pozasmál se, což bral Liam jako dobré znamení. „Už tě nebudu trápit. Sedni si támhle." Ukázal na jediné volné místo ve třídě. Liam pomalu prošel kolem každého a sedl si do předposlední lavice. Batoh si položil na zem a snažil se uklidnit. Ze všech těch lidí, co po něm pokukovali, mu nebylo moc dobře. Lavice byly po jednom, tak jen tiše seděl a nic nedělal. Občas se porozhlédl po třídě, ale pak si všiml, že někoho zajímala jeho maličkost stejně jako jeho vše, co bylo kolem. Nějaký kluk po jeho pravici o lavici blíž k tabuli se na něj na chvíli otočil. Prohlížel si ho a on z toho začínal být nervózní. Proč si mě tak prohlíží?! Na mě není nic zajímavého. Říkal si Liam v hlavě, ale též ho musel stále sledovat. Hnědé vlasy, zelené oči, černá mikina Nike, Světle šedé tričko, černé džíny a bílé Niky. Vypadal tak obyčejně, až to hraničilo s dokonalostí a byla radost na to pohledět. Ten kluk se otočil zpět k učiteli a Liam se začal dívat z okna. „Liame, jsi tu s námi?" „Mmm?" Otočil se hned k učiteli a všichni opět upřeli pohled na Liama. Kdyby mohl, provrtal by se do podlahy, aby ho nikdo neviděl. „Dávej pozor, prosím. Vím, že si teď přišel, ale je to nějaká slušnost." „Pardon." Řekl slušně Liam, ale nějak cítil, že ta jeho výbušnost tam uvnitř pořád je.Celou dobu se ve škole nehnul z místa. Neměl kam jít, když to tam neznal a hodiny probíhali pořád ve stejné třídě. Všiml si jen, že ten kluk, co se před tím na něj díval v hodině, na něj ještě párkrát nahlédl. 
Zazvonilo na konec poslední hodiny, z čehož měl Liam velkou radost. Pan Davis mu donesl papír s vypsanými učebnicemi, co si musí pořídit, poté odešel. Liam si dal batoh na lavici, papír složil a hodil jej do batohu. Dal si ho na záda, když v tom mu někdo poklepal na rameno. Otočil se a před ním stál ten kluk! Byl o něco vyšší, ale ne o tolik, aby se musel dívat skoro do stropu. „Tak ty bys chtěl být v týmu?" Zeptal se příjemným hlasem a usmál se. „Chtěl." „V tom případě jdeš se mnou." Liam se zarazil. On se otočil, a když viděl, že Liam stále dál stojí na místě, vrátil se k němu. „Promiň, jsem to ale neohrabaný." Podal mu ruku. „Jsem Theo, kapitán lakrosového týmu." Liam mu ruku podal, ale když jeho ruku pouštěl, cítil se dost blbě. „Dneska je trénink, a jak hádám, nevíš, kde je tady školní hřiště."Zavrtěl hlavou. „Pojď za mnou. Představím tě trenérovi." Znovu se usmál a Liam nebyl schopný slova, tak ho jen následoval až do šaten. „Trenére? To je Liam. Je tu nový a chtěl by hrát." Ukázal palcem za sebe na Liama. Trenér mu nahlédl přes rameno. „No, dobrá, zkusíme, co v tobě je. Jmenuju se Peter Jones, ale říkej mi prostě trenére." „Dobře." Trenér měl na sobě červenou sportovní mikinu a černé šusťákové kalhoty. Vlasy měl sice stále černé, ale sem tam by se nějaký ten šedivý vlas našel. „Všiml jsem si, že nemáš s sebou věci na trénování, tak tady je dres jednoho bývalého hráče. Odstěhoval se teď nedávno, tak nám udělal mezeru v záloze. Doufám, že máš ráda číslo devět." „Je jedno z oblíbených." Usmál se a vzal si dres. „Jasné, ale příště svoje oblečení a na závody ti necháme udělat nový dres. A možná ti necháme i to číslo." Usmál se a odešel. Liam nahlédl na Thea, který jen zvedl palec a oblékl na sebe svůj dres s číslem dvanáct. Škoda, že jsem to neviděl. Zavrtěl hlavou, aby dostal chmurné myšlenky ven z hlavy. Položil si batoh na lavičku a začal se převlíkat, jako ostatní. Liam si vzal ještě helmu, lakrosovou hůl a všechny chrániče. Podle pokynů trenéra, vše kromě dresu si musí koupit. Jedině dres mu zařídí trenér a platí ho sponzoři.
Na hřišti si s ostatními dal rozcvičku a pak cvičný zápas, kdy se vystřídali všichni. Trenér zapískal! „Liame, hned pojď ke mně!" Přiběhl za ním. „Hrál si někdy lakros?" „Párkrát." „Fajn, no na zálohu to stačí, ale jestli chceš do týmu, musíš se to pořádně naučit, jasné?" „Jo." „A teď mazej za ostatními! Všichni tři kolečka!" Kluci začali obíhat velké hřiště. „Ahoj." Liam se rychle otočil za hlasem! „Ahoj." Theo ho doběhl. „Slyšel jsem, co ti říkal trenér, a můžu ti pomoct." Liam běžel a jen se na něj ohlédl. „Teda, jestli chceš." „Jasně, že chci!" Vyhrkl na něj vesel Liam. „Fajn." Zasmál se Theo a dál běželi.
V šatně se pak osprchovali, převlékli a šli domů. Theo před školou přišel k jednomu autu a Liam mířil na autobus, jako většina ostatních. „Liame?" Zavolal na něj Theo. „Nechceš svézt?" Liam se vesele usmál a nakráčel si to k Theovi. „Jasně, díky." Nasedli oba do stříbrné Audiny. „Jestli chceš vážně pomoct s lakrosem, můžeme se domluvit na nějakém spešl tréninku, ale nechal bych ho až na sobotu ráno. Trénuje se nejlépe, když nemáš přihlížející, a když není zrovna takový pařák." „Jo, to by šlo." Oba se na sebe podívali a usmáli. Vedli celou cestu konverzaci, i když né tak zajímavou. Liam ho navigoval, kam má jet a pak zastavil. Rozloučili se a Liam šel domů. Když zavíral dveře, slyšel ještě, jak auto odjíždí.