"Zřejmě budeme kamarádi."

127 14 0
                                    

„Liame?" Liam se otočil za hlasem. „Ahoj, Theo." „Promiň za tu nedochvilnost." „V pořádku." Řekl už veseleji. Theo hodil na zem černou tašku Reebok, dřepl si k ní a vytáhl helmu s malou taškou plnou míčků. Hůl si nesl celou dobu v ruce. Přišel blíž k Liamovi. „Vážně bylo nutné, tu být už v sedm ráno?" Zeptal se ospale Liam a zívl si. „Hele, prober se. Takhle hrát lakros nemůžeš. A jo bylo to nutné. Odpoledne je tu hrozně moc lidí." Liam na to přikývl. „Tak, co budeme dělat?" „První zkusíme, jak ti to jde v bráně. Pak to prohodíme. Strefit se do branky taky musíš umět." „Okay." Opět zívl a Theo se na něj podíval zvláštním výrazem. „Promiň, no! Každý není ranní ptáče jako ty." „Mazej do brány." Přesto, že se Theo smál, Liam radši poslechl a nasadil si helmu. „Tak jo, pojď." Theo nabral míček a chvíli Liama sledoval. Pak už byl najednou míček v síti branky a Liam se jen za ním otočil! „Co?! To byla náhoda!" „Klid, bručoune." Zasmál se Theo a Liam se červenal vztekem. „Musíš být hold rychlejší." Dodal k tomu Theo a hned letěl druhý míček, který ale Liam chytil! „Hah, no vidíš, že to jde." Liam se jen ušklíbl, protože vážně nevěděl, jak se mu to povedlo, ale radši mlčel.
Po nějakých pár minutách, kdy brána schytala nejmíň osm míčků, Liam chytil pouhé čtyři. Vyšel z brány, protože byli dohodnutí na výměně. Když přišli k sobě, Theo se mile usmíval. „Není to tak zlý. Vlastně je to dobré. Když chytíš šest z osmi, budeš v týmu v každém případě. A myslím, že možná i s tím, co máš těď." „Není to dobré, Theo. Nebo možná je, ale já nechci být dobrý. Chci být lepší." Řekl jemně naštvaně Liam. Theovi spadl úsměv ze rtů. „To jednou přijde." Řekl a prošel kolem něj do brány. Nasadil si helmu a vyčkával, až Liam pošle první míček. Liam chvíli vyčkával, ale čekal, že ho stejně chytne. Zdál se, být až podezřele moc dobrý. Po chvilce letěl míček vzduchem a jak přesně Liam čekal, stalo se tak. „Zkus to znovu." Zakřičel na něj Theo, aby ho na tu dálku slyšel. Liam se ohlédl za sebe do tašky. Zbývali poslední tři míčky, než si je budou muset všechny posbírat. Zřejmě stál v brance déle, než bude Theo. Vzal další a po chvíli zase další. Theo je oba chytil a Liam začínal zase rudnout. Stiskl ruku v pěst. To zvládneš, ovládej se, sakra! Říkal si v hlavě. Po té se napřáhl a míček proletěl těsně kolem Theovi holi! Theo se široce usmál na Liama, který naproti němu jen decentně. Přišel k němu. „Tohle ti sice nejde jako chytání, ale to možná jen proto, že jsem kapitán. Nedělal bych ho, kdybych nebyl tolik dobrý, tak si z toho nic nedělej. Myslím, že hodně klukům z mého týmu bys ukázal, že si lepší než oni." Liam se znovu usmál. Líbilo se mu, když ho tak někdo vychvaloval, ale když si uvědomil, co dělá, radši přešel na neutrální výraz. „Výš, co zkusíme si zahrát. Budu bránit a ty si hezky zahraješ na útočníka." „Proč, ne." Hlesl a stoupl si naproti němu. Nasadil si helmu, nabral míček a hned se rozběhl. Poprvé se mu to nepovedlo. Theo ho zastavil tak, že Liam zůstal ležet na zemi. „Ou." „Pojď, znova." Usmál se na něj a pomohl Liamovi vstát. Postavil se opět na své místo a zkusil to znovu. Tento krát by se mu to konečně povedlo,... kdyby se Theo nenatáhl tolik. Při srážce neudrželi rovnováhu a oba spadli na zem! Liam měl rozhodně měkčí dopad, když přímo zalehl Thea! Naštěstí se, ale oba začali šíleně smát. Liam si na pár vteřin opřel čelo o Theovu hruď, aby se konečně uklidnil a přestal smát. Konečně se mu podařilo a zdálo se, že Theo je též klidný. Když zvedl hlavu, všiml si, že se na něj Theo dívá. Že se jejich pohledy střetly, by nemohl lhát. Ale, že to vypadá divně, když na něm leží uprostřed hřiště a dívají se na sebe, si hned uvědomil a tak z něj slezl. „Promiň." „Dobrý. Tohle se prostě při lakrosu může stát." Oba se zase smáli, ale už zdaleka ne tolik.

Další den, čili v neděli, Liam odmítal vstát z postele. Polehával po měkkém povlečení, a i když mu na dveře zaklepala máma, byl zcela líný odpovědět dále. Vešla sama a podívala se na rozvaleného Liama. „Nemíníš stávat?" Zavrtěl hlavou. „Co je ti, Liame? „Já nevím. Asi jen nemám náladu vylézt z postele." Usmála se a šla otevřít okno na ventilačku. Najednou se v pokoji začínal ozývat zvuk bubnujících kapek. „Vypadá to, že bude pršet celý den." Liam na to nic neříkal. Co by měl? Ruce si dal zahlavu a sledoval mámu, jak odchází. „Zavolám tě, až bude oběd, ano?" Přikývl a dál se, jako celou dobu, věnoval zdi naproti jeho posteli. Venku silně pršelo a vítr se zvedal. Běžím vážně rychle, snažím se ho těsně před ním oklamat, že poběžím doprava, ale vrátil jsem se doleva! V tu chvíli se naše těla střetávají a společně padáme na zem! Čili ležím na Theovi. Hrudník se mu divoce zvedá od smíchu. Pokládám mu hlavu na hruď, abych konečně vydýchal záchvat smíchu. Zvedám ji a všímám si stresující situace. Theo se mi dívá do očí a mlčí! Trvá to dlouho. Liam otevřel oči a vrátil se zpět do reality. Proč na to nemůžu přestat myslet? Naštval se a zavrtal do peřiny. Zkoušel pomalu usnout, aby se konečně zbavil myšlenek uhánějících se do včerejšího dne. Bylo to, jako otravná písnička, která jede furt dokola. Jako myšlenka, která musí být stále vylepená na jeho rozumu a nechce pustit žádnou jinou. Konečně se mu podařilo usnout, ale netrvalo to dlouho a vzbudil se šokem celý orosený potem. Co to sakra bylo za bláznivý sen?! To už ho z hlavy snad nikdy nedostanu nebo co?! Vstal a šel do koupelny. Umyl si obličej studenou vodou s domněním, že ho myšlenky na Thea přejdou. Ale moc to nepomohlo.
Ve škole se mu radši rozhodl vyhnout, aby ho konečně ty myšlenky opustily. Ale nebylo to zrovna možné, když byli spolu ve třídě. Theo se na Liama v hodině otočil a mrkl na něj. Liamovi se zrychlil tep a cítil jemnou paniku v těle. Rebelsky se na něj usmál, ale to už se Theo tiše hihňal. Bože, o co se snažíš Theo? Nerozumím ti. Liam se cítil bezradný, potom, co viděl Thea se smát. Přece není možné, aby se mi líbil. Nejsem na kluky. To ve Stimmen's House byla jen šikana a nechal jsem si ji líbit. Zavrtěl rychle hlavou a dál se věnoval hodině.
Pár dnů se to všechno opakovalo. S Theem si začínali mnohem víc rozumět a bavit se, jako nejlepší kamarádi. Za tu dobu byli spolu párkrát za školou a dokonce Liam u Thea spal. Liam čím dál tím víc začínal potřebovat psychiatra. Celý dny myslel na něj. A ještě snad horší věc, kdykoliv Theo sundal tričko, Liam musel radši zmizet, aby se náhodou nezačalo rýsovat něco v jeho kalhotech. Sám se divil, že to někdy Theovi nepřišlo divné.

IEDKde žijí příběhy. Začni objevovat